30 Cdo 125/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 125/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2020 Spisová značka:30 Cdo 125/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.125.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za újmu Školství Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. § 69 odst. 9 předpisu č. 561/2004Sb. § 6 odst. 4 předpisu č. 13/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 125/2020-207 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 264/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2019, č. j. 71 Co 93/2019-164, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který měl spočívat v nezákonném stanovení obsahu a rozsahu komisionálního přezkoušení z jazyka českého ze strany Mendelova gymnázia, Opava, a Gymnázia Olgy Havlové, Ostrava-Poruba. Uvedené přezkoušení absolvoval syn žalobkyně dne 21. 2. 2017. 2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2019, č. j. 17 C 264/2017-94, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 80 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 890 Kč (výrok II). 3. Podle soudu prvního stupně sama žalobkyně hodnotila po právní stránce skutek, pro který se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Aniž by přistoupil k výzvě k doplnění skutkových tvrzení ohledně vzniku a rozsahu nemajetkové újmy a její příčinné souvislosti s případným nesprávným úředním postupem a dále k dokazování, dospěl soud prvního stupně z dosavadních skutkových tvrzení žalobkyně k závěru, že žaloba není důvodná pro nedostatek pasivní legitimace žalované. 4. Uzavřel, že podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu a za vzniklou nemajetkovou újmu, jež byly způsobeny při výkonu státní moci. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá mimo jiné za škodu (nemajetkovou újmu), kterou způsobily a) státní orgány a b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Takovou fyzickou osobou je dle soudu prvního stupně také ředitel školy při výkonu mu svěřené pravomoci podle § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „ŠkZ“ či „školský zákon“), případně při jiném výkonu státní správy. 5. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výkon státní správy je třeba odlišovat od konkrétního způsobu poskytování vzdělání a konkrétní formy a způsobu ověřování vědomostí v průběhu školního roku. Tyto formy a způsoby musí být v souladu se školským zákonem a stanovenými vzdělávacími programy, nicméně v jejich rámci je čistě věcí školy, jak konkrétně vzdělání poskytuje a vědomosti ověřuje. Je tedy pouze na škole, a dokonce na jednotlivých vyučujících, jak v zákonném rámci například probíhá výuka v konkrétních hodinách, jaké zvolí pořadí učiva, které má být během daného pololetí probráno, jakou formou jsou studenti zkoušeni a jaké otázky jsou jim kladeny. 6. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené došel k závěru, že stanovení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení jednak není vůbec rozhodováním o subjektivních veřejných právech a povinnostech v rámci přenesené státní správy, jednak je ani nelze podřadit pod úřední postup v rámci státní správy; nespadá totiž pod žádnou z pravomocí, které byly na ředitele školy přeneseny jakožto výkon státní správy, ale týká se poskytování vzdělání jako takového. Pouze v případech výkonu státní správy by mohl stát odpovídat za škodu (nemajetkovou újmu) způsobenou ředitelem školy a pouze v takových případech by byl v řízení pasivně legitimován, byl by tedy osobou, kterou je třeba žalovat. Školy však (a to především) poskytují vzdělávání a školské služby, kdy často rozhoduje také ředitel, avšak jako statutární orgán školy, přičemž odpovídá za soulad vzdělávání a školských služeb se školským zákonem a vzdělávacími programy dle § 164 odst. 1 písm. a), b) ŠkZ. V rámci takové činnosti ale ředitel (škola) není podřízen státu, proto za ni ani stát nemůže odpovídat podle zákona č. 82/1998 Sb. Opačný závěr by znamenal, že stát bude odpovídat za obsah každé zkoušky, k níž dojde v průběhu celého školního roku, což je dle soudu prvního stupně absurdní. 7. Provedl také srovnání s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 As 165/2012-22, a ze dne 19. 8 2014, č. j. 6 As 68/2012-47 (rozšířeného senátu), která se zabývala otázkou přezkumu průběhu a výsledku části státní maturitní zkoušky konané formou didaktického testu, a kde Nejvyšší správní soud dovodil, že vyrozumění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o žádosti o takové přezkoumání je rozhodnutím v rámci výkonu státní správy, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a nejedná se tedy o věc čistě pedagogickou jen proto, že určité otázky mohou záviset na odborném posouzení. Součástí přezkumu tak dle Nejvyššího správního soudu může být v uvedeném případě i věcné posouzení, zda žák správně odpověděl na otázky, zda zadané otázky byly formulovány správně a jednoznačně, dále i závěry hromadné validace. Žákovi v takovém případě náleží subjektivní veřejné právo na to, aby zkouška proběhla za podmínek stanovených státem, proto je mu přiznáno právo požádat ministerstvo o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky, a proto je vyrozumění o tomto přezkoumání rozhodnutím v rámci státní správy. Soud prvního stupně konstatoval, že důvody, pro které jde v případě maturitních zkoušek o výkon státní správy, však v případě komisionálního přezkoušení (tj. v nynější věci; pozn. dovolacího soudu) absentují. Komisionální přezkoušení nepředstavuje ukončení určité etapy vzdělávání, je pouze mezičlánkem ve studiu, jedním z mnoha přezkoušení, která žák v průběhu studia na střední škole absolvuje. Navíc není vůbec zkouškou povinnou, jejíž složení by bylo předpokladem pokračování ve studiu na střední škole, natož jeho úspěšného ukončení. 8. K námitce žalobkyně, že rozhodování ředitele školy, na která se vztahuje správní řád, nelze omezit pouze na případy vymezené v § 165 odst. 2 ŠkZ, protože jinak by byly ostatní jeho činnosti nepřezkoumatelné, soud prvního stupně uvedl, že je třeba rozlišovat otázku soudního přezkumu správních rozhodnutí a činností v rámci správního soudnictví a otázku nositele případné odpovědnosti za vadné akty či postupy. Není pravdou, že rozhodování a postupy v rámci jiné veřejné správy, než státní, jsou nepřezkoumatelné. Za splnění podmínek soudního řádu správního jsou přezkoumatelné i ony (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 3/2010-112); rozdíl je však v tom, že neodehrávají-li se v rámci státní správy, nemůže za případnou škodu (újmu) v souvislosti s nimi způsobenou odpovídat stát, ale vždy pouze jejich přímý původce. Soud prvního stupně konečně také konstatoval, že je nad rámec tohoto civilního řízení posuzovat, zda se vůbec jedná v případě vytýkaného skutku o výkon jiné, než státní správy, a zda je tedy vůbec dána pravomoc správních soudů. Přesto v této souvislosti poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11 2018, č. j. 22 A 59/2017-57, který se touto otázkou zabýval (nynější věc předložená správnímu soudu k ochraně před nezákonným zásahem; pozn. dovolacího soudu), a který nejenže dospěl k závěru, že se nejedná o výkon státní správy, ale dokonce uzavřel, že ředitel školy vůbec nevystupoval při poskytování podkladů ke komisionálnímu přezkoušení jako správní orgán, ale jako subjekt poskytující výchovu a vzdělávání podle § 164 odst. 1 písm. a) ŠkZ, a proto není ve věci vůbec dána pravomoc s