30 Cdo 1257/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1257/2018 citace  Název judikátu:Slovanská epopej Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 5. 2018 Spisová značka:30 Cdo 1257/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1257.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Darování Notářský zápis Věc Právní jednání (o. z.) Smlouva Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 946/1811Sb. § 914 předpisu č. 946/1811Sb. § 943 předpisu č. 946/1811Sb. předpisu č. 76/1871Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1257/2018-299 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupenému JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 71/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 267/2017-268, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 267/2017-268, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. dubna 2017, č. j. 39 C 71/2016-201, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Řízení před soudem prvního stupně 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2017, č. j. 39 C 71/2016-201, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že M. M., rozená Ch. a zesnulá dne 14. března 1959, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí ve výroku dvaceti označených obrazů tvořících soubor uměleckých děl – tzv. Slovanské epopeje autora A. M. (dále již „Slovanská epopej“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení předně konstatoval, že žalobce je pozůstalým synem a dědicem po zemřelé G. M., rozené T., zemřelé dne 12. října 2012. G. M. byla pozůstalou dědičkou po J. M., zemřelém dne 5. dubna 1991, který byl pozůstalým dědicem po M. M. společně se svou sestrou J. T., kdy po smrti J. T. dne 9. listopadu 1986 se stal jediným pozůstalým dědicem po zemřelé M. M.. M. M. pak byla univerzální dědičkou akademického malíře A. M.. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř., a to s ohledem na v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku (na str. 20-21) popsané dědické konsekvence. 4. K věci samé pak (na základě výsledků dílčích skutkových zjištění) soud prvního stupně vyložil, že: „před uzavřením samotné smlouvy dne 28. 1. 1913 probíhala mezi A. M., Ch. C. a městem Prahou četná komunikace. Soud v tomto směru nepřisvědčil námitkám strany žalující, že k uzavření smlouvy došlo v listopadu roku 1909 tím, že A. M. učinil městu Praze nabídku a tato ji na svém zasedání jednomyslně přijala, tj. že smlouva o vytvoření díla s následným odevzdáním Praze byla již uzavřena v roce 1909, a to ofertou A. M. a akceptací města Prahy. Toto tvrzení dle soudu zcela odporuje skutkovému ději, tak jak vyplývá se shora provedených důkazů, přičemž soud nikterak nezpochybňuje, že k nabídce A. M. dne 9. 11. 1909 a k její akceptaci Prahou dne 19. 11. 1909 došlo. Nicméně z kontextu dalších dokumentů je patrno, že se jednalo pouze o dohadování podmínek k později uzavřené smlouvě (28. 1. 1913). U oferty pana M. městu Praze se jednalo pravděpodobně o zjišťování, zda by vůbec město Praha mělo o toto velkolepé dílo Slovanské epopeje zájem, to ostatně vyplývá i z jeho dopisu adresovaného jeho manželce z let 1909-1910, kde se domnívá, že město Praha tuto jeho nabídku přijme, neboť nemá důvod takové hodnotné dílo nepřijmout. To že se jednalo pouze o předsmluvní ujednání, tedy o domlouvání budoucího obsahu smlouvy vyplývá i z dopisu ze dne 10. 1. 1913, kde si pan A. M. s Ch. C. teprve připravují jasné obrysy budoucí smlouvy a již zde je patrno, že závazky ze smlouvy měly mít dvě strany, jednak pak A. M. ke zhotovení díla a jednak pan Ch. C. k přinesení své peněžité podpory. Z tohoto dokumentu je rovněž výslovně patrno, že se strany teprve snažily nalézt formu smlouvy. Soud je tedy toho názoru, že žádná smlouva mezi panem A. M. a městem Prahou a rovněž ani mezi Ch. C. v roce 1909 uzavřena nebyla.“ 5. Dále se již soud prvního stupně zabýval „Smlouvou z 28. 1. 1913 uzavřenou mezi panem Ch. C. a A. M. za současné účasti Prahy. Zcela nepochybné je, že se jedná o smlouvu podepsanou pouze dvěma stranami, tj. panem A. M. a Ch. C.. Podpis města Prahy na smlouvě absentuje, tudíž tato není stranou sporu a proto tato smlouva město Prahu nikterak nezavazovala a nezavazuje.“ Soud prvního stupně – s přihlédnutím k tehdejšímu znění § 938 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z. o.“) – vyloučil, že by se v daném případě stran posledně zmíněné smlouvy mělo jednat o darování, „neboť předmětem smlouvy je jasně stanovená odměna za namalování díla. Zároveň soud nepřisvědčil ani námitkám žalovaného, který od počátku sporu uváděl, že se jednalo o smlouvu o dílo dle ustanovení § 1165 o. z. o. či smlouvu ve prospěch třetího dle ustanovení § 881 o. z. o. . V tomto směru se soud domnívá, že se jednalo o omyl strany žalované, neboť čerpala ze špatného znění zákona.“ 6. S přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 28. ledna 1913, uzavřená mezi Ch. C. a A. M., je smlouvou námezdní, která podléhala právnímu režimu tehdy platného § 1151 a násl. o. z. o. Podle soudu prvního stupně „Tato námezdní smlouva zavazovala obě strany smlouvy, jednak pana A. M., který měl dle smlouvy vytvořit kompozici 20 obrazů ve velikosti 9x7 nebo 8x6 metrů s názvem Slovanská epopej a toto dílo dokončit, počínaje dnem 1. 12. 1912, po 3 obrazech ročně a jednak pana Ch. C., který měl panu A. M. zaplatit za uvedené dílo finanční odměnu. Obě strany si smluvily, že hotové dílo bude předáno městu Praze. Toto je patrné již z bodu 1 této smlouvy, kde je uvedeno: ‚pan Ch. R. C. svěřil panu A. M. kompozici a obrazy cyklu s názvem Slovanská epopej‘, z bodu 3 této smlouvy, kde je zakotvena povinnost pana Ch. R. C. zaplatit za dílo panu A. M. finanční odměnu, jakož i z druhé věty tohoto bodu, kde je uvedeno, že tato povinnost přechází na jeho dědice, dále pak z bodu 4 této smlouvy, kde je v poslední větě uvedeno, že Praha je povinna potvrdit obdržení obrazů panu Ch. C.. Z obsahu smlouvy, tak i z jejího druhu jasně vyplývá, že pan A. M. maloval Slovanskou epopej na objednávku pana Ch. C. pro město Prahu. Vždy po celou dobu života se cítil být pouze autorem, nikoliv jejím majitelem...“ 7. Dále soud prvního stupně vyložil, že: „V bodě 4 smlouvy (roz. ze dne 28. ledna 1913) si pak strany dohodly podmínku,…že město Praha umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově či síni výslovně vystavěné k tomuto účelu, a s doložkou, že město Praha je ochotné převzít jednotlivé obrazy z cyklu okamžitě po jejich dokončení a potvrdit jejich obdržení panu Ch. C. se současným uvedením předmětu a počtu obrazů, jakož i postarat se o jejich vhodné umístění.“ 8. Podle soudu prvního stupně se v předmětné smlouvě nejednalo o (tehdejší) výminku (v dnešní terminologii podmínku) ve smyslu § 897, s přihlédnutím k § 898 a § 696 o. z. o., „neboť ve smlouvě uvedená podmínka se vázala k vytvoření díla, které bude zhotoveno, pod podmínkou, že bude následně dílo umístěno v budově či síni k tomu zvlášť vystavěné. A. M. však toto dílo vytvořil i přes to, že dosud nebylo umístěno v takové budově či síni. Nemohlo se tedy jednat o podmínku odkládací, kdy by ke splnění podmínky došlo vytvořením díla a ani rozvazovací podmínky, kdy by naopak vytvořením díla, podmínky pozbylo...Soud tedy uzavírá, že výminka uvedená ve smlouvě z 28. 1. 1913 byla podmínkou, kterou sám A. M. nerespektoval a jelikož dílo vytvořil, aniž by zvláštní síň pro jeho dílo byla vytvořena, učinil tuto podmínku sám nemožnou.“ 9. Soud prvního stupně uzavřel, že: „A. M. nikdy majitelem Slovanské epopeje nebyl. Jak již bylo řečeno, toto dílo namaloval na základě námezdní smlouvy mezi ním a panem Ch. C. pro město Prahu. Tomuto pak odpovídá i sled událostí po sepsání námezdní smlouvy ze dne 28. 1. 1913 a řada listinných důkazů, kdy po uzavření smlouvy docházelo postupně k jejímu p