30 Cdo 135/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 135/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 5. 2004 Spisová značka:30 Cdo 135/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.135.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 92 předpisu č. 94/1963Sb. § 104 předpisu č. 94/1963Sb. § 24a předpisu č. 94/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 135/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o 28.600,- Kč s příslušenstvím, vedené pod sp. zn. 7 C 864/99 Okresního soudu v Hodoníně, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2003, č.j. 38 Co 166/2001-57, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11.1.2001, č.j. 7 C 864/99-40, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 28.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a v téže lhůtě 2.122,- Kč na náhradě ½ nákladů řízení (výrok III.). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 20 % úroky z částky 28.600,- Kč od 1.2.1999 do zaplacení, zamítl (výrok II.). Podle žalobcových údajů bylo manželství účastníků dnem 19.2.1997 rozvedeno, což soud ověřil obsahem spisu sp. zn. 5 C 1420/96 Okresního soudu v Hodoníně. I po rozvodu poukazoval žalobce žalované měsíčně 1.300,- Kč na výživu a pokračoval tak v plnění povinnosti, k níž se zavázal soudem schváleným smírem ze dne 21.8.1996. Soud na podkladě zjištění učiněných ze spisů sp. zn. 5 C 845/96 a sp. zn. 7 C 83/99 Okresního soudu v Hodoníně a výpovědi svědka J. H. učinil skutkový závěr, podle nějž se žalobce nejprve v návrhu na rozvod manželství účastníků zavázal žalované platit po rozvodu na výživu 1.300,- Kč měsíčně do doby, než bude mít vlastní příjem, a k tomuto plnění se žalované zavázal i ústně po vyhlášení rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno. Okresní soud dovodil, že žalobce plnil na výživném po rozvodu 1.300,- Kč měsíčně na základě absolutně neplatného úkonu. K placení výživného rozvedené manželky se zavázal ať písemně či ústní dohodou se žalovanou ještě před rozvodem manželství účastníků, tedy v rozporu se zákonem o rodině, který předpokládá, že dohodu uzavřou rozvedení manželé. Podle závěrů okresního soudu žalobce plnil žalované celkovou částku 28.600,- Kč měsíčními platbami 1.300,- Kč po dobu 22 měsíců, jíž se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, a je tedy povinna takto získanou částku žalobci vrátit. Soud odkázal na ust. § 92 odst. 1 zákona o rodině a § 39 obč. zák. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.3.2003 č.j. 38 Co 166/2001-57 změnil shora označený rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. tak, že žalobu se žádostí, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 28.600,- Kč zamítl, žalobci uložil povinnost hradit žalované na nákladech řízení 5.019,- Kč a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady vzniklé v odvolacím řízení. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu vyjádřil právní názor, že žádné ustanovení zákona o rodině nevylučuje možnost uzavření dohody o výživném rozvedeného manžela ještě před nabytím právní moci rozsudečného výroku o rozvodu manželství. Existenci takové dohody zákon o rodině v ust. § 24a předpokládá. V rozporu se zákonem není ani skutečnost, že výše částky poukazované na výživu žalované jako rozvedené manželky byla stejná, jako výživné manželky. Úmysl žalobce přispívat na výživu žalované po rozvodu částkou 1.300,- Kč je nepochybný ať z obsahu návrhu žalobce na rozvod nebo z ústní dohody účastníků po vyhlášení rozsudku, jímž soud manželství účastníků rozvedl a žalobce se vzdal proti tomuto rozsudku odvolání. Závěr soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalované plněním žalobce z neplatného právního úkonu není podle odvolacího soudu správný. V dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu žalobce odkázal na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z nějž dovodil přípustnost dovolání a na ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., vymezující důvody, které jej vedly k podání dovolání. Vyslovil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu ve věci a vytkl, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost dohody účastníků o výživném rozvedené manželky uzavřené před rozvodem účastníků a že nepřípadně poukázal na ust. § 24a odst. 1 písm. a) zák. o rodině, které na posuzovanou problematiku nedopadá. V době uzavření dohody účastníků se jednalo z časového hlediska o neurčitý právní úkon, bez zřetele na okolnost, že žalobce byl přítomen jednání soudu v řízení o rozvod manželství účastníků, a že po vyhlášení rozsudku, jímž m.j. bylo manželství rozvedeno, se vzdal práva odvolání. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, dovolání žalovaného považuje za bezdůvodné. Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, splňuje obsahové i formální požadavky ust. § 241, § 241a odst. 1 o.s.ř. Ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud se proto již nezabýval dalším důvodem přípustnosti dovolání uplatněným podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na nějž žalobce odkázal. V ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uvedený dovolací důvod předpokládá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobce však neobsahuje žádnou výtku opravňující k závěru o takové vadě a dovolací soud, který má za povinnost k vadám řízení přihlížet, i když nebyly konkrétně uplatněny, žádnou takovou vadu řízení neshledal. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se považuje omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav spočívající v tom, že soud při rozhodování použil jiný právní předpis, než měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Soudy obou stupňů posuzovaly právní problematiku věci z hlediska ustanovení zákona o rodině o výživném rozvedeného manžela ve spojení s ustanoveními občanského zákoníku o právních úkonech a o bezdůvodném obohacení, tedy podle těch předpisů, které se k věci vztahují. Zjištěný skutkový stav, jehož správnost dovolatel nijak nezpochybnil, odůvodňuje závěr, že účastníci uzavřeli posuzovanou dohodu jako dvoustranný právní úkon ve smyslu ust. § 34 obč. zák. svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 obč. zák.). Na jejím podkladě žalobce plnil žalované výživné v dohodnuté výši a žalovaná, která v té době byla bez vlastních příjmů na mateřské dovolené, toto plnění přijímala. Podle ust. § 92 odst. 1 zák. o rodině může rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne na návrh některého z nich o výživném soud. Tímto ustanovením jsou upraveny skutečnosti rozhodné pro vznik povinnosti poskytovat rozvedenému manželu výživné a její rozsah. Je jím vymezena aktivní věcná legitimace rozvedeného manžela, který není schopen sám se živit, k návrhu na určení výživného po rozvodu a pasivní věcná legitimace bývalého manžela. Zákon o rodině předpokládá, že se manželé po rozvodu o výživném pro rozvedeného manžela, který není schopen sám se živit, dohodnou. Výrazem „rozvedený manžel“, použitým v uvedeném ustanovení, je vyjádřeno, že právo na výživné po rozvodu podle ust. § 92 zák. o rod. má za stanovených předpokladů rozvedený manžel a nikoli bývalý manžel, tedy ten, který po rozvodu uzavřel nové manželství (srov. § 94 odst. 1 zák. o rodině). Nelze však z něj dovodit, že vázal možnost uzavřít dohodu o výživném podle ust. § 92 odst. 1 zák. o rodině až na dobu po té, kdy manželství bylo pravomocně rozvedeno, a že by dohodu uzavřenou před právní mocí rozsudku ve výroku o rozvodu vylučoval s důsledky její neplatnosti pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák., § 104 zák. o rodině). Dovolací soud považuje v této souvislosti za potřebné poukázat na ust. § 24a zák. o rod. umožňující rozvod manželství na základě dohody manželů, aniž by soud zjišťoval skutečnosti týkající se rozvratu manželství, jeho hloubky a trvalosti a příčin, které k němu vedly. Základním předpokladem postupu ve