30 Cdo 1360/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1360/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1360/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1360.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 8. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2611/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1360/2023-743 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost, IČO 00550485, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 47 715 174,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 209/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 28 Co 353/2022-718, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 47 715 174,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku), jež jí měla být způsobena celkem sedmi nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu Brno I vydanými v době od 26. 11. 1998 do 22. 11. 1999, kterými jí byla doměřena daň z příjmu právnických osob za období let 1995 a 1996 a daň z přidané hodnoty za červen, září a prosinec 1995, a dále jí byla snížena výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za březen a červen 1997. Původně žalobkyně z uvedeného titulu (a v souvislosti s celkem devíti nezákonnými rozhodnutími) požadovala částku 73 332 000 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k částce 8 503 387 Kč s příslušenstvím však vzala svou žalobu částečně zpět a ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím již byla žaloba pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 C 209/2006-537, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 21 C 209/2006-678, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly jak žalované (výrok II), tak i státu (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jakož i proti té části výroku I tohoto rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II a III, jež se týkají nákladů řízení, neboť tak stanoví citovaný § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Otázka, zda tvrzená škoda byla žalobkyni způsobena především v důsledku nepříznivých ekonomických podmínek, které v rozhodné době panovaly ve zdravotnictví, jakož i v důsledku zavedení pohyblivého kurzu měny a úsporných opatření vlády České republiky, s tím, že hlavní a podstatnou příčinou této škody naopak nebyla předmětná nezákonná rozhodnutí, tj. otázka, kterou odvolací soud dle přesvědčení žalobkyně posoudil nesprávně a v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li však žalobkyně v daném případě závěry odvolacího soudu, které tento soud vyslovil v souvislosti se zjišťováním možného rozsahu dopadu jednotlivých skutečností (které považoval z hlediska řešené otázky vztahu příčinné souvislosti za významné a proti nimž žalobkyně nebrojí) na výslednou škodu, kritizuje tím ve své podstatě závěr, který není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Základ dovolací argumentace žalobkyně je zde totiž vystavěn na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu, podle kterého rozhodující příčina vzniku škody tkvěla v makroekonomických vlivech působících v rozhodné době ve zdravotnictví, nikoliv ve vydaných nezákonných rozhodnutích. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Vychází-li tedy žalobkyně ve svém dovolání z odlišného skutkového základu, přičemž současně zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a věta prvá o. s. ř. a contrario). Pokud v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani v případě otázky, zda vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou měl být posuzován izolovaně vždy ke každému nezákonném rozhodnutí zvlášť, nebo zda se tak mělo stát ve vztahu ke všem těmto rozhodnutím souhrnně, tedy otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se předně plně ztotožnil se závěry, které na adresu existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou vyslovil soud prvního stupně, přičemž na ně současně bez výhrad odkázal (viz body 28, 38 a úvod bodu 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tyto závěry pouze dále doplnil v odstavcích 43 a 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí o konstatování, že žalobkyně příčinnou souvislost se vzniklou škodou „neprokázala ani u jednoho“ z dotčených rozhodnutí. Plná akceptace závěru soudu prvního stupně, jenž absenci vztahu příčinné souvislosti vyslovil nikoliv izolovaně ve vztahu ke každému jednotlivému rozhodnutí zvlášť, jak žalobkyně namítá, nýbrž komplexně ve vztahu ke všem předmětným nezákonným rozhodnutím i k jimi vyměřené souhrnné výši odvedených doměrků daně (viz body 42 až 48 a 51 odůvodnění jeho rozsudku), však znamená, že ani odlišné vyřešení otázky, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala, by se v jejích poměrech nemohlo nikterak příznivě projevit, pročež podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou být ve vztahu k dotčenému dovolacímu důvodu naplněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn.