30 Cdo 1368/2002 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1368/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 9. 2002 Spisová značka:30 Cdo 1368/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1368.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 695/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1368/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka JUDr. Romana Fialy ve věci navrhovatelky M. T., zastoupené advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Ca 166/98, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ČSSZ ze dne 22.5.1998, č. 725 306 0947, byla zamítnuta navrhovatelčina žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 39 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení K. ze dne 16.12.1997 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 35%. Krajský soud v Praze k opravnému prostředku navrhovatelky rozsudkem ze dne 29. prosince 2000, č.j. 41 Ca 166/98-119, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil k dalšímu řízení; ČSSZ uložil znovu rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu navrhovatelce, přičemž přihlédne k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996. Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení usnesením ze dne 22. května 2001, č.j. 1 Cao 59/2001-155. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval v tom, že rozhodl o věci rozsudkem, aniž by nařídil a provedl jednání. Uložil mu proto, aby ve věci nařídil jednání, v němž provede důkazy nezbytné k přezkoumání rozhodnutí ČSSZ a o opravném prostředku navrhovatelky znovu rozhodne, přičemž posoudí také otázku zpětvzetí (omezení) opravného prostředku navrhovatelkou se zřetelem k jejím námitkám vyjádřeným v odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ znovu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z výpovědi navrhovatelky a jejích písemných podání a z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 5 ze dne 28.6.1999. Podání navrhovatelky, v němž dne 4.12.2000 sdělila, že již nechce, aby jí byl přiznám plný invalidní důchod a chce, aby jí byl na základě posudkového zhodnocení označenou posudkovou komisí přiznán částečný invalidní důchod, posoudil jako zpětvzetí návrhu na přezkoumání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod; navrhovatelčin přípis hodnotil jako projev vůle občana způsobilého k právním úkonům učiněný vážně, určitě a srozumitelně. Poukázal na to, že navrhovatelka odmítla hospitalizaci v Revmatologickém ústavu v P., uloženou jí soudem v usnesení ze dne 9.11.2000 k prokázání oprávněnosti jejího nároku na plný invalidní důchod, neboť bez této hospitalizace nebylo možno její případ diagnosticky ani posudkově uzavřít a její četné námitky verifikovat či vyvrátit. Dále vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 3.6.1998 byl navrhovatelce od 22.1.1998 přiznán částečný invalidní důchod, a že označeným posudkem posudkové komise byla uznána částečně invalidní podle § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. od června 1996, neboť již v té době byly na RTG prokázány známky základního onemocnění, odpovídajícího zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole XV, oddílu A, položce 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a představuje 35% míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ v sobě zahrnuje i zamítnutí žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu, jež není plně v souladu s označeným posudkem posudkové komise, stanovícím vznik navrhovatelčiny částečné invalidity červnem 1996. Zavázal proto ČSSZ k novému rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu navrhovatelce s přihlédnutím k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996. Vrchní soud v Praze k navrhovatelčině odvolání, v němž vysvětlovala, že citovaný dopis byl osobním dopisem soudkyni, který napsala v tísni pod nátlakem vyvolaným usnesením soudu prvního stupně ukládajícím jí povinnost nástupu k hospitalizaci do Revmatologického ústavu s pohrůžkou předvedení policií, který proto nemůže být pokládán za zpětvzetí opravného prostředku, poukazovala na to, že je vážně nemocná, když byl u ní prokázán systémový lupus erytematodes (SLE) od ledna 1996, dosud nesprávně léčený, přičemž po chřipce v lednu 2000 toto onemocnění postihlo i mozek, což bylo prokázáno již 4.5.2000 magnetickou rezonancí a potvrzeno neuroložkou MUDr. P., namítla podjatost Revmatologického ústavu v P., a to mluvčí H. H., doc. B. a ředitele prof. P., nesouhlasila s postupem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2, která nevypracovala posudek, neboť požadovala navrhovatelčinu hospitalizaci v Revmatologickém ústavu, když nebyla schopna sama rozpoznat její onemocnění, vytýkala posudkové komisi s pracovištěm v P., že nebyl přítomen revmatolog, internista ani ortoped a že nebyla v komisi vyšetřena a protože se k jednání komise dostavila opožděně, nemohla ani dodat zprávy z rozhodného období května 1998, nesouhlasila s diagnozou uvedenou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ji posudková komise v posudku ze dne 28.6.1999 nestanovila a požadovala po doplnění řízení posudkem soudního znalce přiznání plného invalidního důchodu, rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění nejprve uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, kterým posoudil navrhovatelčin přípis ze dne 4.12.2000, adresovaný soudu prvního stupně. Podle § 250d odst. 2 o.s.ř. až do rozhodnutí soudu může vzít žalobce žalobu zpět; předseda senátu pak usnesením řízení zastaví (§ 250d odst. 3 o.s.ř.). Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů je upraveno v hlavě třetí v § 250l až 250s o.s.ř. Podle § 250m odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh, kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. Protože v otázce zpětvzetí opravného prostředku není v hlavě třetí o.s.ř. stanoveno jinak, užije se podle § 250l odst. 2 o.s.ř. přiměřeně ustanovení hlavy druhé, tedy i § 250h odst. 2 a § 250d odst. 3 o.s.ř. Pokud navrhovatel v přezkumném soudním řízení vezme opravný prostředek zpět, nemá soud jinou možnost, než přezkumné řízení podle § 250d odst. 3 zastavit. Projev o zpětvzetí opravného prostředku učiněný procesně způsobilým účastníkem řízení je neodvolatelný. V konkrétním případě je proto předmětem přezkoumání pouze to, zda učiněným projevem vůle nastaly účinky, které zákon spojuje se zpětvzetím opravného prostředku, tedy zda skutečně došlo ke zpětvzetí způsobem zákonem předpokládaným, či nikoli. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud vyšel z toho, že projev vůle navrhovatelky v písemném podání ze dne 4.12.2000 byl učiněn navrhovatelkou platně, tj. svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a není možno jej vykládat jinak než jako zpětvzetí návrhu (opravného prostředku) o přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí její žádosti o plný invalidní důchod. Z obsahu spisu nelze dovozovat, že by navrhovatelka trpěla duševní poruchou, činící jí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 37 odst. 1, § 38 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že tento písemný projev učinila sama, nepopírá navrhovatelka ani v dalších písemných podáních a přednesech. Její tvrzení, že uvedený projev vůle nebyl procesním úkonem, nýbrž soukromým dopisem soudkyni a že jej učinila v tísni a pod tlakem za okolností, uvedených v odvolání, neshledal odvolací soud opodstatněným. Usnesení soudu prvního stupně ukládající jí podstoupení vyšetření zdravotního stavu za hospitalizace v revmatologickém ústavu obdržela již dne 16.11.2000, zatímco uvedený procesní úkon učinila až dne 5.12.2000, tedy s dostatečným časovým odstupem, aby mohl být