30 Cdo 1408/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1408/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2017 Spisová značka:30 Cdo 1408/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1408.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vklad do katastru nemovitostí Smlouva kupní Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 2. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.2.2018IV.ÚS 636/18JUDr. Jaroslav Fenyk-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1408/2017-362 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. J., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 411/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 21 Co 214/2016-307, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 24 C 411/2010, určil, že vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) , stojící na pozemku, v katastrálním území T., která není zapsána v katastru nemovitostí (dále již „předmětná nemovitost“), je žalobce (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V předmětné věci soud prvního stupně vyšel z nesporných zjištění, že právní předchůdce žalobce uzavřel se státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9 s. p. (dále již „státní podnik“) nájemní smlouvu a na základě této smlouvy užíval předmětnou nemovitost. Likvidátor státního podniku prodal předchůdci žalobce předmětnou nemovitost přímým prodejem a dne 31. října 1994 strany uzavřely kupní smlouvu (dále již „kupní smlouva“). Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že na základě kupní smlouvy byla řádně (částečně zápočtem) uhrazena kupní cena. Podle soudu prvního stupně byl nájemce jako kupující (právní předchůdce žalobce) při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře v jednání likvidátora. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (v rámci výroku I) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry. Odvolací soud s odkazem na § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“) uvedl, že je nepochybné, že realizace převodu vlastnictví k nemovité věci na základě kupní smlouvy nastává až vkladem (intabulací) do katastru nemovitostí. Předmětná nemovitost je předmětem evidence zapisované do katastru nemovitostí [srov. § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy rozhodném znění (dále již „katastrální zákon“)]. Kupní smlouva sama o sobě převod vlastnického práva nezpůsobila, byla jen právním důvodem převodu, jelikož kupující nabývá vlastnictví k věci nemovité (která je předmětem evidence v katastru nemovitostí) až vkladem do katastru nemovitostí. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, podle kterého byla-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňovala podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, nebylo možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanovil pro nabývání nemovitostí, jež nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy. Odvolací soud dále uvedl, že pokud předmětná nemovitost „není v příslušném katastru nemovitostí vedena, ačkoliv se tak mělo stát, nemůže být předmětem zápisu ani změna jeho vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy.“ Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobce ani nemohl předmětnou nemovitost vydržet, jelikož nebyl v dobré víře, že je držitelem oprávněným. V čl. V. kupní smlouvy se totiž smluvní strany dohodly, že kupující je oprávněn nemovitost do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva užívat jako nájemce. Z tohoto odvolací soud dovodil, že „žalobce nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu (předmětná) nemovitost patří, když i v čl. IX věta třetí téže smlouvy účastníci zároveň uvedli, že vlastnictví přejde na kupujícího až na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí.“ Podle odvolacího soudu tak žalobce, respektive jeho právní nástupce po celou dobu vědomě věc užíval toliko jako nájemce. S ohledem na výše uvedené odvolací soud žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, než byla vyřešena dříve, respektive nebyla dovolacím soudem doposud řešena.“ Podle dovolatele dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu důsledně vyřešena otázka nabytí, respektive převodu vlastnictví za situace, kdy nemovitost je předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale ke dni uzavření smlouvy o převodu vlastnického práv nebyla z důvodů na straně převodce v katastru nemovitostí evidována. Toto hledisko přípustnosti dovolání dovolatel dále doplnil úvahou, že z jazykového a logického výkladu § 133 odst. 1 a 2 obč. zák. vyplývá, že: „převádí-li se nemovitá věc, která není doposud evidována v katastru nemovitostí, čili není předmětem evidence v katastru nemovitostí, na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy.“ Podle dovolatele pakliže by dovolací soud setrval na svém dosavadním právním názoru vysloveném v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, měl by se zabývat otázkou, zda může být v posuzovaném případě úmyslné jednání jedné strany smlouvy na újmu druhé smluvní straně, jelikož v takovém jednání spatřuje dovolatel porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků. Podle dovolatele rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 není relevantní pro posuzovanou věc, neboť v něm „byla řešena úzce vymezená situace vzniklá při převodu rozestavěné nemovitosti, která ‚převzala‘ číslo popisné pro jiné nemovitosti, s níž neměla kromě místa stavby jinou souvislost.“ V posuzované věci však měla kupní smlouvou převáděná nemovitost vlastní číslo popisné i evidenční, a proto byl dovolatel v dobré víře, že nemovitost byla řádně evidována v katastru nemovitostí. Dovolatel v dovolání dále zdůrazňuje, že „nezavinil a při podpisu smlouvy nevěděl, že nemovitost není v katastru nemovitostí evidována“, polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, vyvrací názor odvolacího soudu, že vyhověním žalobnímu návrhu by byl dán rozsudek nevykonatelný a popisuje okolnosti, k nimž došlo po vydání rozsudku odvolacího soudu. Kromě toho má za to, že je nepochybným vlastníkem předmětné nemovitosti, a to i s ohledem na uplynutí desetileté doby potřebné k vydržení nemovitosti, kdy byl po celou tuto dobu se zřetelem ke všem jemu známým okolnostem v dobré víře o tom, že mu nemovitost patří. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel doplnil své dovolání přípisy ze dne 18. července 2017 a ze dne 2. října 2017. V prvém doplnění dovolatel zdůraznil, že v řízení vyšlo najevo, že neuskutečnění vkladu dovolatel nezavinil, přičemž ani při podpisu smlouvy, ale ani v následujících letech nevěděl, že nemovitost není v katastru nemovitostí evidována. Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, ve kterém se dovolací soud zabý