30 Cdo 1423/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1423/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2022 Spisová značka:30 Cdo 1423/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1423.2020.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 37g předpisu č. 185/2001 Sb. čl. 13 směrnice 2012/19/EU Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:25. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1423/2020-261 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně FVE Kněžmost s. r. o., identifikační číslo osoby 62619284, se sídlem v Dolní Poustevně, Hřbitovní 309, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 934 065 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 68/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 72 Co 290/2019-204, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2020, č. j. 72 Co 290/2019-218, takto: I. V dovolacím řízení se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 72 Co 290/2019-204, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2020, č. j. 72 Co 290/2019-218, se ve výroku II mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 C 68/2017-158, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 8 C 68/2017-196, se ve výroku o věci samé mění tak, že se žaloba na zaplacení částky 934 065 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2015 do zaplacení zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně, provozovatelka fotovoltaické elektrárny KOPRNÍK 1 (dále též „FVE KOPRNÍK 1“), se domáhala zaplacení částky 934 065 Kč jako náhrady škody za nesprávný úřední postup žalované, který měl spočívat v tom, že orgány České republiky nepostupovaly správně při transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále též „směrnice 2012/19“) do právního řádu České republiky. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 8 C 68/2017-158, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 8 C 68/2017-196, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 934 065 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 6. 3. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 89 733,60 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně je provozovatelkou FVE KOPRNÍK 1 o instalovaném výkonu 0,999 MW nacházející se na pozemcích v katastrálním území Kněžmost, přičemž FVE KOPRNÍK 1 byla uvedena do provozu v roce 2010 a veškeré fotovoltaické panely tvořící její součást byly uvedeny na trh po 13. 8. 2005. Dále měl za prokázané, že žalobkyně byla provozovatelkou fotovoltaické elektrárny ve smyslu § 37g písm. m), n) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“; předpis byl zrušen zákonem č. 541/2020 Sb. ode dne 1. 1. 2021 - pozn. dovolacího soudu), a též, že nebyla výrobcem, neboť žalobkyně panely sama užívá při provozu FVE KOPRNÍK 1 a nejedná se tak o uvádění elektrozařízení na trh. Na základě § 37p odst. 2 zákona o odpadech žalobkyni vznikla povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu z fotovoltaických panelů prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) téhož zákona. Měl také za prokázané, že žalobkyně svou povinnost splnila, když uzavřela dne 30. 6. 2013 „smlouvu o zajištění společného plnění povinností provozovatele solární elektrárny“ se společností REMA PV Systém a. s., a na základě této smlouvy plnila pravidelné příspěvky na zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů do dne 1. 1. 2019, a to ve výši 186 813 Kč ročně (za 5 let celkem 934 065 Kč; tj. za roky 2014 – 2018). Další provedené důkazy soud prvního stupně již blíže nehodnotil, neboť neměly pro posouzení věci zásadní význam či z nich nezjistil nic podstatného. Sporným podle soudu prvního stupně bylo, zda žalovaná správně transponovala směrnici 2012/19 do právního řádu České republiky, a zda vznikla žalobkyni škoda. 4. Pro celkové právní posouzení uvedených skutečností přistoupil soud prvního stupně (s odkazy na nálezy Ústavního soudu sp zn. II. ÚS 1518/10 a IV. ÚS 1521/10) zejména k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť Česká republika nese odpovědnost i za škodu způsobenou porušením evropského práva, a ač její právní řád tuto problematiku výslovně neupravuje, je třeba užít předpisu nejbližšího. Současně měl žalobu za důvodnou. 5. Soud prvního stupně měl za to, že znění čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19, jež zní tak, že členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu z elektrických a elektronických zařízení (dále též „OEEZ“) od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13. 8 2005, je s využitím gramatického výkladu zcela jasné, a není jej možné vykládat jinak, než že financování nakládání s odpady z výrobků uvedených na trh po 13. 8. 2005 bude zajištěno tak, že náklady ponesou výrobci. Poté, co uplynula transpoziční lhůta stanovená v čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, tj. dnem 14. 2. 2014, měly být tyto náklady financovány ze strany výrobců, a to u všech produktů uvedených na trh právě po 13. 8. 2005, ledaže by výrobci a uživatelé jiní než domácnosti využili možnosti uvedené ve druhém odstavci čl. 13 směrnice 2012/19, a uzavřeli by dohodu o jiném způsobu financování. Žalobkyně sice uzavřela smlouvu o financování nákladů na „odpad“, avšak nejedná se o smlouvu, kterou by uzavřela dobrovolně, ve smyslu čl. 13 odst. 2 směrnice 2012/19, ale o smlouvu, kterou uzavřela z důvodu povinnosti plynoucí z § 37p odst. 2 zákona o odpadech. Členské státy Evropské unie měly uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, což Česká republika neučinila, neboť vnitrostátní úprava není souladná s čl. 13 směrnice 2012/19. 6. Podle soudu prvního stupně byly naplněny současně všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy existence odpovědnostního titulu (chybná transpozice směrnice 2012/19), vznik škody (v daném případě je škoda rovna částce, kterou žalobkyně vynaložila na „likvidaci odpadu“ z FVE KOPRNÍK 1, a to v důsledku plnění své povinnosti plynoucí jí ze zákona o odpadech, jehož ustanovení je i po uplynutí transpoziční lhůty rozporné se směrnicí 2012/19), a též existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody, neboť pokud by byla směrnice 2012/19 transponována řádně, nebyla by žalobkyně po dni 14. 2. 2014 nucena vynaložit předmětné finanční prostředky na „likvidaci odpadů“ a ke škodě by nedošlo. 7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) zamítl návrh žalované na přerušení řízení a předložení věci k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že lhůta k plnění činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 8. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a zjištění, která z provedených důkazů vyvodil, mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Projednávaná věc se dle něj v podstatě skutkově i právně shoduje s právními případy, které již byly dříve u Městského soudu v Praze rozhodnuty např. ve věcech sp. zn. 70 Co 302/2018, sp. zn. 69 Co 230/2018, sp. zn. 51 Co 346/2018, sp. zn. 29 Co 461/2018 a dalších, a ve kterých bylo žalobám vyhověno. K aplikaci zákona č. 82