30 Cdo 1437/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1437/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 8. 2016 Spisová značka:30 Cdo 1437/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1437.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1437/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) JUDr. Ing. F. H., CSc., DSc., MBA,, b) Mgr. J. H., zastoupených JUDr. Janem Hájkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1 740 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 187/2009, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 22 Co 372/2012-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu škody ve výši 1 740 632 Kč s příslušenstvím zamítá, a žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 2 400 Kč. Žalobci (jako manželé) se domáhali zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která jim měla být způsobena v důsledku zajištění jejich peněžních prostředků na účtu u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB“), kam byly převedeny z účtu u HVB Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „HVB Bank“). Zajištění bylo provedeno poté, co na základě oznámení HVB Bank vyhodnotil finanční analytický útvar Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) uvedený převod jako podezřelý obchod ve smyslu § 1a odst. 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 61/1996 Sb.“). Na základě trestního oznámení FAÚ následně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, rozhodl o zajištění uvedených peněžních prostředků na účtu pro podezření, že mohou být výnosem z trestné činnosti v té době obviněného žalobce a). Peněžní prostředky byly zajištěny od 9. 8. 2005 do 6. 6. 2006, kdy bylo zajištění zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006. Škoda (80 607,10 USD) je podle žalobců představována zmařeným výnosem (za období zajištění) z jejich plánované investice, kdy tito chtěli investovat do produktu upisovaného k 7. 10. 2005 částku 1 100 000 USD. Odvolací soud rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud předně s odkazem na své předchozí rozhodnutí a závěry dovolacího soudu ve zrušujícím rozsudku uzavřel, že v případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, se nejedná o nezákonné rozhodnutí podle § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť uvedené rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a tuto nezákonnost nelze dovodit ani z toho, že o uvolnění prostředků bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 3 trestního řádu poté, co odpadly důvody pro další zajištění s ohledem na výsledky dílčího dokazování, ani z toho, že žalobce a) byl následně obžaloby zproštěn, a to v trestním řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu vydáno. Dále se pak v intencích závěrů zrušujícího rozsudku dovolacího soudu zabýval otázkou, zda rozhodnutí podle § 79a odst. 3 trestního řádu mělo být vydáno a peněžní prostředky měly být uvolněny ještě před datem 7. 10. 2005, neboť k tomuto datu měl být podle žaloby upisován finanční produkt, do nějž žalobci chtěli investovat, přičemž právě ve zmaření této investice spatřují vznik škody, jejíž náhrady se žalobou domáhají. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že nevydání rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků do 7. 10. 2005 odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a jednoznačně tak nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (ve znění účinném do 26. 4. 2006), přičemž v postupu soudu do tohoto data nelze ani vysledovat žádné průtahy. Žalovaná tak za žalovanou škodu neodpovídá nejen z důvodu absence nezákonného rozhodnutí, ale i z důvodu absence nesprávného úředního postupu. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolací soud předesílá, že dovolatelé v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dokonce ani citací § 237 o. s. ř. žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti neoznačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014), což je samo o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání jako vadného (srov. § 243c odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř.). Nicméně za situace, kdy dovolací soud předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž dovolatelé na toto zrušující rozhodnutí dovolacího soudu odkázali, posoudil dovolací soud přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. právě ve vazbě na toto své předchozí kasační rozhodnutí z toho hlediska, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Takový rozpor však neshledal. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že měl „projednávanou věc posoudit ze všech aspektů, jak byla žalobci učiněna tvrzení“, že měl „posuzovat zákonnost … všech rozhodnutí, opatření a jednání státní moci týkajících se zajištění předmětných peněžních prostředků,“ pak těmito námitkami nevymezují ani žádný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit závěr odvolacího soudu, že v případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, o zajištění peněžních prostředků na účtu se nejedná o nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk, neboť tento závěr odvolacího soudu je plně v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, jakož i v něm označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a opakovaná polemika dovolatelů se správností posuzovaného rozhodnutí je tak zcela bezpředmětná. Namítají-li v této souvislosti dovolatelé, že nemohli usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006, kterým bylo zajištění postupem