30 Cdo 1440/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1440/2025-818 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Praze 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Martina Růžičky, zastoupeného Mgr. Evou Nouzovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o zaplacení 937 496,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 334/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 17 Co 328/2024-768, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Vedlejšímu účastníku na straně žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2015 (ve znění doplnění ze dne 12. 5. 2016) domáhala po žalované zaplacení částky 959 182 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem exekutora JUDr. Martina Růžičky (tj. vedlejšího účastníka na straně žalované) spočívajícím v tom, že vedlejší účastník porušil svou zákonnou povinnost postupovat v exekuci rychle a účelně, a dbát ochrany práv účastníků exekučního řízení, neboť vedlejší účastník v exekuci vedené ve prospěch žalobkyně coby oprávněné nezřídil včas (tj. bezodkladně po 1. 11. 2009) exekutorské zástavní právo na nemovitosti povinného J. K. Kdyby tak vedlejší účastník učinil, pohledávka žalobkyně by byla zajištěna jako druhá v pořadí (tj. před věřiteli M. K. a R. Z., kterým exekutorské zástavní právo k daným nemovitostem svědčilo od 20. 4. 2010). Navíc v důsledku pozdního zřízení exekutorského zástavního práva žalobkyně nemohla uplatnit právo na přednostní uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení jako pohledávky zajištěné, přičemž pokud by vedlejší účastník postupoval ve věci řádně a včas (tzn. v roce 2009) zřídil exekutorské zástavní právo, žalobkyně by v pořadí zajištěných věřitelů byla uspokojena jako druhá, tedy před oběma uvedenými zajištěnými věřiteli, a částku odpovídající přihlášené pohledávce v insolvenčním řízení by s největší pravděpodobností získala. Podáním doručeným soudu dne 29. 11. 2017 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 21 685,78 Kč v návaznosti na to, že jí uvedená částka byla uhrazena na základě rozvrhového usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017, tj. její pohledávka vůči dlužníku J. K. byla v daném rozsahu částečně uspokojena v rámci (původního) insolvenčního řízení zahájeného u Krajského soudu v Brně dne 18. 5. 2012 pod sp. zn. KSBR 30 INS 12016/2012. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, zastavil řízení co do částky 21 685,78 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 111 960 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), že je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů odvolacího řízení 24 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Evy Nouzové, advokátky (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, doplnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, o výrok: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o nákladech řízení III a IV potvrzuje. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 2014/2020-405, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-357, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 17 Co 325/2019-362, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 12 C 334/2015-296, ve výrocích II, III a IV, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení se závěrem, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že soudní exekutor (stát) odpovídá toliko za škodu, kterou představuje rozdíl v uspokojení, kterého by se oprávněnému v rámci insolvenčního řízení dostalo, kdyby bylo včas zřízeno exekutorské zástavní právo, a kterého se oprávněnému skutečně v insolvenčním řízení dostalo. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 937 496,22 Kč (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 201 075,60 Kč (výrok III). Odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady řízení nepřiznávají (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o tom, že se žalované ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 30 Cdo 1810/2023-658, zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600 (výrok I), a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 17 Co 317/2022-640, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2022, č. j. 12 C 334/2015-600, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Dovolací soud uvedl, že nelze o aktuálně vymoženou částku bez dalšího snižovat náhradu škody způsobené předchozím nesprávným úředním postupem, a že posouzení předčasnosti žaloby odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné. Uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou reálné vymahatelnosti pohledávky žalobkyně za primárním dlužníkem, tj. v jaké výši měla žalobkyně reálnou možnost získat plnění pohledávky od primárního dlužníka, a to i v poměrech dalšího insolvenčního řízení, a dále otázkou, z jakého důvodu došlo k popření pořadí přihlášky vykonatelné pohledávky žalobkyně ve výši 961 314 Kč v insolvenčním řízení, neboť tento důvod může mít význam pro existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka a uplatňovanou škodou. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 12 C 334/2015-727, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 338 807 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 598 689,22 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí třetím) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 13 807,74 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil co do částky 131 883, 87 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně, žalovaná ani vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle