30 Cdo 1476/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1476/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2017 Spisová značka:30 Cdo 1476/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1476.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:čl. 5 předpisu č. 209/1992Sb. § 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006 § 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006 § 12 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 11 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. ve znění do 31.12.2013 § 237 o. s. ř. § 61 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 5. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.6.2017I.ÚS 1840/17JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto9.8.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1476/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce E. Y. M., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lipová 727/5a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 4 315 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 95/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 19 Co 399/2015-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 19 Co 399/2015-60, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2015, č. j. 31 C 95/2014-40, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 4 315 290 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 21. 11. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo napsat žalobci omluvu specifikovaného znění (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2003, náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 630 500 Kč a náhrady škody ve výši 184 790 Kč způsobených žalobci vazbou vykonanou v rámci trestního stíhání a omluvy za nemajetkovou újmu mu způsobenou nezákonným trestním stíháním, vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za spolehlivá a úplná. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, kuplířství podle § 204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle § 246 odst. 1,2 písm. a) a c) trestního zákona. Žalobce byl ve vazbě od 29. 5. 2002 do 20. 5. 2005. Žalobce byl v průběhu trestního řízení zastoupen advokátem. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 1. 2013, č. j. 6 T 148/2003-9693, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten amnestie za použití § 321 odst. 1 a § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce byl poučen, že prohlásí-li do 3 dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání bude pokračováno. Ke stížnosti státního zástupce okresní soud znovu rozhodl dne 27. 3. 2014 (č. j. 6 T 148/2003-9761) tak, že původní usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil a znovu rozhodl o zastavení trestního stíhání. Žalobce netrval na pokračování trestního stíhání. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry, na základě nichž rozhodl soud prvního stupně. Není sporu o tom, že na žalobcem požadované dílčí nároky na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a náhradu za ztrátu na výdělku se vztahuje výluka uvedená v § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť na případ dopadla amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 publikovaná pod č. 1/2013 Sb. V souladu s čl. II. této amnestie bylo nařízeno zastavení pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Z ústavního aktu prezidenta republiky bez dalšího vyplývá, že jeho cílem bylo ukončit (u označených trestných činů) ta trestní stíhání, jejichž délka přesahuje hranici 8 let. K zastavení trestního stíhání žalobce tak došlo výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky a lze je považovat za dostatečnou kompenzaci jinak nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání. Žalobce přitom (lhostejno z jakých důvodů) neprohlásil, že na projednání své trestní věci trvá, aby účinky aktu prezidenta „odklidil“. Úplné zastavení trestního stíhání žalobce v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je třeba považovat za plně dostačující kompenzaci jeho dlouhotrvajícího trestního stíhání, což vylučuje, aby byl žalobce finančně odškodněn. Důvodným nelze shledat ani požadavek na omluvu, neboť stát ve vztahu k žalobci uznal svoji chybu a projevil svoji vstřícnou vůli tím, že zastavil jeho trestní stíhání právě proto, že příliš dlouho trvalo. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že má být řešena otázka hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena (ustanovení § 12 odst. 1 písm. b] zákona č. 82/1998 Sb.), tj. výluka z odškodňování pro amnestii, a má být vyřešena otázka hmotného práva rozdílně od judikatury Nejvyššího soudu, např. Cpjn 206/2010, 30 Cdo 2310/2012, respektive tato otázka nebyla dovolacím řízení řešena. Žalobce dále uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť měly přímo aplikovat čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 5 zákona č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a lidských právech (pozn. správně se nejedná o zákon, leč o vyhlášku ministerstva zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) a měly zohlednit konkrétní případ žalobce ve spojitosti s okolnostmi doručení usnesení o amnestii žalobci. Dle názoru žalobce je nepochybné, že jeho zatčení a věznění bylo nezákonné, když trestní stíhání bylo zastaveno, byť z důvodu amnestie. Žalobce dále uvádí, že na projednání věci netrval s ohledem na 11 let trvající řízení, které jej psychicky zcela vyčerpalo. Krom toho bylo usnesení doručováno do Bulharska, a žalobce tak neměl v době tří dnů možnost zjistit dosah (ne)podání návrhu na pokračování v trestním řízení. Ustanovení § 10 zákona č. 82/1998 Sb., žalobce považuje za protiústavní a rozporné s úmluvami, pakty a Listinou, a mělo by být tedy Ústavním soudem zrušeno. V rozporu s právem na spravedlivý proces je rovněž § 11 odst. 1 a 4 (zřejmě žalobce myslí § 11 odst. 1 a 4 zákona č. 141/1961 Sb. zákona o trestním řízení soudním [trestní řád]), jelikož třídenní lhůta od oznámení, která běží i po dobu pracovního volna, neumožňuje projednat věc s osobou práva znalou, která by vysvětlila veškeré důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení. Dle žalobce došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Dále žalobce poukazuje na čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, v nichž je zakotvena presumpce neviny, a dovozuje, že soudy měly prejudiciálně posoudit otázku jeho viny. V dovolání je dále namítáno, že v této konkrétní věci soudy neměly vycházet z judikatury Nejvyššího soudu (Cpjn 206/2010 a 30 Cdo 2310/2012), neboť se nevztahuje na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání v důsledku amnestie, ale souvisí s otázkou uložení trestu v případech, kdy trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho. Účast na amnestii nelze považovat za zmírnění trestu, které by odůvodňovalo odmítnutí poskytnutí zadostiučinění. Zmírnění trestu jako satisfakce je v moci soudní, kdežto amnestie je poskytována mocí výkonnou. Jestliže je trestní stíhání zastaveno na základě amnestie, nejedná se o zmírnění trestu, jelikož není jisté, zda obžalova