30 Cdo 1480/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1480/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2008 Spisová značka:30 Cdo 1480/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1480.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 879c odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2422/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1480/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J., s. d. K., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 38.962,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 6/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 51 Co 351/2006 - 38, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 38.962,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. března 2006, č.j. 7 C 6/2006-18, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že na základě hospodářské smlouvy uzavřené podle § 70 hospodářského zákoníku dne 14. 5. 1981, žalobci svědčilo právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 1364 v katastrálním území M.-S., na kterém stojí budova č. p. 231 v jeho vlastnictví. Podle ustanovení § 879c občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) platného do 30. 6. 2001 měl žalobce právo požádat ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000 o změnu práva trvalého užívání k tomuto pozemku na vlastnictví, což učinil dne 10. července 2000. Po uplynutí jednoroční lhůty, se měl stát vlastníkem předmětného pozemku. Částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. bylo ustanovení § 879c o.z. s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání žalobce k pozemku změnilo na výpůjčku na dobu určitou v trvání do 1. 1. 2007 včetně. Žalobce pak uzavřel se žalovanou dne 24. 11. 2003 ohledně předmětného pozemku kupní smlouvu, přičemž kupní cenu ve výši 38.962,- Kč zaplatil dne 14. 9. 2004 žalované na účet. S účinností k 31. 12. 2004 byla nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2004 Sb. zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku č. II“ a vysloven názor, že zrušením části druhé zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanovením § 879c o.z. Dopisem ze dne 26. 10. 2005 vyzval žalobce žalovanou mimo jiné k vrácení zaplacené kupní ceny za předmětný pozemek, kterou mu však nevrátila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl předmětný pozemek do vlastnictví dne 4. 10. 2004 na základě kupní smlouvy uzavřené podle ustanovení § 60c zákona č. 219/2001 Sb. a § 588 a násl. o.z. ještě dříve, než se mohl v důsledku zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. Ústavním soudem obnovit stav založený § 879c o.z. Tato ustanovení jsou stále v platnosti. Pro posouzení platnosti kupní smlouvy je rozhodující stav v době jejího uzavření. Konstatoval, že citovaný nález Ústavního soudu se svými účinky nijak nedotkl právních ustanovení, na jejichž podkladě byla kupní smlouva uzavřena. Dále dovodil, že dnem 30. 6. 2001 se právo žalobce trvalého užívání v důsledku zrušení ustanovení § 56 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. změnilo na výpůjčku a nemohlo tak dojít po zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. ke dni 31. 12. 2004 k bezplatnému nabytí vlastnického práva k pozemku ze zákona, neboť nebyla splněna podmínka trvalého užívání pozemku žalobcem. Proto žalobce nemá právo na vrácení kupní ceny podle § 457 o.z. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č.j. 51 Co 351/2006-38, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 38.962,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Konstatoval, že podstatou sporu je posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu ČR na existenci ustanovení § 879c až § 879e o.z., a na přechodná ustanovení části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která nebyla citovaným nálezem zrušena. Ústavní soud se jednoznačně vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. došlo k „rehabilitaci“ dříve zrušených ustanovení § 879c až § 879e o.z. Výrokem uvedeným v nálezu je přitom podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nejen on, ale i všechny orgány a osoby, neboť jde o právní akt, který zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Tímto výrokem je soud vázán i ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť nálezy tohoto druhu jsou nadány právní silou nejméně zákona. Síla uvedené intenzity je dána již tím, že těmto nálezům Ústava dovoluje zákony rušit a Ústavní soud zde vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce. Dnem 1. 1. 2005 tedy došlo k plné „rehabilitaci § 879c o.z. (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005). Podle názoru odvolacího soudu tak není významné, že souběžně se zrušenými ustanoveními občanského zákoníku, popřípadě i poté, obsahovala právní úprava další režimy (např. výpůjčku) pro nakládání s majetkem státu, které se týkaly i bývalého institutu trvalého užívání. Z výše uvedených důvodů soud uzavřel, že právo trvalého užívání k pozemku žalobce se změnilo za podmínek § 879c odst. 1 a 4 o.z. na právo vlastnické ze zákona a z toho důvodu je nutno na předmětnou kupní smlouvy pohlížet jako na absolutně neplatný právní úkon (§ 39 o.z.); žalovaná má proto povinnost žalobci zaplacenou kupní cenu vrátit (§ 457 o.z.). Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen žalované dne 17. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 26. února 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se zhodnocením účinků nálezu Ústavního soudu ČR na existenci ustanovení 879c až 879e o.z. a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, a v posouzení vztahu citovaných ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která nebyla nálezem Ústavního soudu zrušena. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. K dovolání podal žalobce vyjádření doručené soudu dne 16. března 2007. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který řešil obdobnou problematiku. Navrhuje, aby bylo dovolání žalované zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), stalo se tak v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že z hlediska výtek obsažených v dovolání je třeba jej považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Dovolatelka, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní