30 Cdo 1504/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1504/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2019 Spisová značka:30 Cdo 1504/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1504.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 241a o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 10. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3573/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1504/2017-315 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., identifikační číslo osoby 64949681, se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Český telekomunikační úřad, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o náhradu škody ve výši 6 705 138,13 Kč, ve výši 1 943 066,85 Kč a ve výši 4 629 658,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 166/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 14 Co 342/2016-232, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 6 705 138,13 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ušlého zisku) způsobené nezákonným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „Úřad“), kterým Úřad (ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady Úřadu o rozkladu) uložil dovolatelce povinnost poskytnout finanční příspěvek na úhradu prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby dle § 32 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni byla od doby splnění platební povinnosti uložené později (správním soudem) zrušeným rozhodnutím Úřadu, resp. předsedy Rady Úřadu, do nabytí právní moci nových rozhodnutí, jimiž byla uložena téměř totožná platební povinnost jako v původních rozhodnutích, neoprávněně odňata možnost s dotčenými finančními prostředky nakládat a za tuto dobu jí ušel tvrzený zisk. Obvodní soud pro Prahu 9 spojil ke společnému projednání s předmětným řízením (sp. zn. 38 C 166/2013) věc vedenou pod sp. zn. 19 C 28/2015, a také věc vedenou pod sp. zn. 51 C 300/2013. Ve věci vedené pod sp. zn. 51 C 300/2013 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 943 066,85 Kč s příslušenstvím na základě obdobných skutkových okolností jako ve věci vedené pod sp. zn. 38 C 166/2013, vyjma rozdílných období, za která byla platební povinnost ukládána a za které je požadována žalobkyní náhrada škody (ušlý zisk). Obdobně ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 28/2015 požadovala na základě obdobných skutkových okolností náhradu škody (ušlý zisk) ve výši 4 629 658,97 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 38 C 166/2013-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 277 862,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z tam definovaných dílčích částek za dílčí období (výrok I) a rozhodl, že je žalovaná povinna žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 765 712,20 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované i žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba na zaplacení částek 1) 1 943 066,85 s příslušenstvím za dobu od 16. 8. 2010 do 30. 5. 2012 a 2) 100 473,60 Kč s příslušenstvím za dobu od 14. 2. 2012 do 30. 5. 2012 zamítá (výrok I) a současně rozhodl, že jinak se v tomto výroku co do (zbylé) částky 11 234 322,50 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud v úvaze o zákonnosti zrušovaného rozhodnutí orgánu státu, s odkazem na označenou judikaturu dovolacího soudu dovodil, že ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nelze považovat za nezákonné takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Odvolací soud však uzavřel, že výše uvedené judikáty nelze v projednávaném případě použít, protože řízení již bylo skončeno (bylo vydáno nové konečné rozhodnutí), kterým byla žalobkyni uložena téměř totožná příspěvková povinnost. Po dobu od právní moci původních správních rozhodnutí o příspěvku žalobkyně na univerzální účet do právní moci zrušujících rozhodnutí správního soudu nemohla žalobkyně disponovat s prostředky, které odvedla na univerzální účet. Po zrušení správních rozhodnutí odpadl právní důvod plnění s účinky ex tunc. Podle odvolacího soudu je nutné posoudit, od kterého okamžiku byla žalobkyně omezena v dispozici se svými finančními prostředky a kdy byl stav takto založený zrušujícím rozhodnutím ukončen. Není vyloučeno, aby škoda vznikala již před zrušením rozhodnutí pro nezákonnost. Je totiž podstatné, zda pravomocným rozhodnutím byl založen právní stav, jenž byl po čase pro nezákonnost zrušen rozhodnutím správního soudu, a v dalším mělo být zvažováno opětovné zavedení tohoto stavu. Za takové situace nelze vyloučit, že již před konečným rozhodnutím bude možné uvažovat vznik škody. Tento stav byl uvedenými rozhodnutími sice založen, nicméně charakter újmy, který je podstatný pro posouzení nároku, nespočíval ve vzniku skutečné škody, neboť konečné rozhodnutí vyznělo totožně s původním (takovou škodu žalobkyně ani nepožaduje). Podle odvolacího soudu však nelze vyloučit vznik škody v podobě ušlého zisku za období, kdy nemohla žalobkyně s penězi obvyklým způsobem nakládat, tj. období od zaplacení uložené částky do právní moci zrušujícího rozhodnutí. Současně je nutno vzít v úvahu, že v této věci nebyla zrušenými rozhodnutími založena (konstituována) nějaká práva, pouze byla uložena povinnost. Jestliže byla tato povinnost odstraněna zrušením rozhodnutí, odpadl důvod plnění, neboť původním rozhodnutím nebyl založen právní stav, kterým by někdo na jeho základě získal nějaké oprávnění, a proto není třeba v souladu se zněním § 99 správního řádu domnělá práva, nabytá na základě zrušeného rozhodnutí, chránit. Proto účinky zrušujícího rozhodnutí je nutné vztáhnout zpětně – ex tunc ke dni vydání nezákonných rozhodnutí. V tomto smyslu podle odvolacího soudu za období od zaplacení uložené částky až do právní moci zrušujícího rozhodnutí není vznik nároku na náhradu ušlého zisku vyloučen, pokud však jde o další žalované období, dán není. Po zrušení správních nezákonných rozhodnutí se mohla a měla žalobkyně domáhat vrácení bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo plněním z právního důvodu, který později odpal, žalobkyně však netvrdila, že by se po Úřadu vrácení plnění domáhala. Podle odvolacího soudu přitom nelze uvažovat o nesprávném úředním postupu žalované, jelikož z žádného právního předpisu povinnost vrácení takto přijatého plnění nevyplývá. K tomu odvolací soud dále doplnil, že žaloba je v uvedeném rozsahu proti České republice předčasná, nemůže být důvodná, neboť podání žaloby proti státu musí předcházet žaloba proti škůdci nebo neoprávněnému držiteli, což nebylo ani tvrzeno. Za takového stavu bylo totiž pouze na žalobkyni, aby se svých finančních prostředků zaplacených na základě zrušených nezákonných rozhodnutí po právní moci zrušujících rozhodnutí domáhala, a to přímo proti Úřadu. Jelikož tak neučinila, nelze přičítat k tíži státu, že od právní moci zrušujících rozhodnutí (ve všech případech) nadále nemohla s odvedenými prostředky na univerzální účet nakládat, tj. dosahovat zisku, jak tvrdí. Odvolací soud dovodil jako možný vznik nároku na ušlý zisk v době mezi zaplacením finanční povinnosti a zrušením správních rozhodnutí. Jelikož je však dle odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně v tomto směru nepřezkoumatelný, protože nárok žalobkyně není řádně doložený (pohybuje se v oblasti hypotézy), odvolací soud v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně výroku o nákladech řízení, podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 občanského soudního řádu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je nutné žalobkyni znovu konkrétně poučit o povinnosti tvrzení a důkazní s příslušným poučením o následcích n