30 Cdo 1528/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1528/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2014 Spisová značka:30 Cdo 1528/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1528.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Ochrana osobnosti Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012 § 11 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 101 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1528/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně J. G., zastoupené Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Mostecká 39/3, proti žalované Krajské nemocnici, příspěvkové organizaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, IČ 00673544, zastoupené Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 99/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, ve výroku I. a (s výjimkou výroku III.) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2010, č.j. 34 C 99/2008-67, ve znění výroku II. usnesení téhož soudu ze dne 11. července 2011, č.j. 34 C 99/2008-101, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č.j. 1 Co 237/2011-119, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. října 2010, č.j. 34 C 99/2008-67, výrokem I. zamítl žalobu ze dne 25. srpna 2008, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí 10.000.000,- Kč za provedení sterilizace bez jejího řádného souhlasu a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně advokáta ustanoveného žalobkyni. Soud prvního stupně požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) zamítl z důvodu promlčení nároku, když sterilizace měla být provedena při porodu žalobkyně dne 19. listopadu 1997, takže promlčecí lhůta uplynula nejpozději v roce 2002. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, rozsudek soudu prvního ve výroku I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a ve výroku II. zrušil. Odvolací soud věc posoudil podle § 11násl. obč. zák. Ve vztahu k otázce promlčení uvedl, že promlčecí doba uplynula marně v listopadu roku 2000, tedy osm let před podáním žaloby a vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Na marném uplynutí promlčecí doby žalovaná nenese jakýkoliv podíl a bylo způsobeno výlučně okolnostmi na straně žalobkyně. Za této situace žalovaná oprávněně využila právem akceptovatelnou procesní obranu, když důvodnou námitku promlčení nevznesla za okolností, které by se příčily dobrým mravům. Připomenul, že v otázce posuzování promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích je soudní praxe sjednocena již od počátku roku 2008 zveřejněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, sp.zn. 1 Co 63/2003, pod R 4/2008, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení. Shodně rozhodl i Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. listopadu 2008, sp.zn. 31 Co 3161/2008, zveřejněném pod č. 73/2009 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek. K posouzení, zda námitka promlčení v daném případě není v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že žalobkyně podala žalobu u soudu až po datu změny judikatury, přičemž nechala marně uplynout nepřiměřeně dlouhou dobu pro uplatnění svého majetkového práva. Rozsudek odvolacího soudu byl tehdejšímu zástupci žalobkyně doručen dne 28. června 2011. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. června 2011 včasné dovolání, doplněné později podáním její zástupkyně. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že toto rozhodnutí není správné, protože podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž má zásadní právní význam. Zpochybňuje jednak otázku promlčitelnost práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jednak posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., která by měla být podle dovolatelky vážena podle judikatury dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v době, kdy mělo dojít k neoprávněné sterilizaci dovolatelky, nemohla objektivně vědět, že k ní došlo, neboť na to nebyla lékaři upozorněna, kteří ji přes problémy, které měla s otěhotněním, ubezpečovali, že je zdravá. Teprve dne 16. dubna 2008 se domohla doporučení k odbornému vyšetření, které odhalilo její zdravotní postižení. Po té se rozhodla k podání předmětné žaloby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že žalobkyně pouze opakuje tvrzení, která vzaly v úvahu již soudy obou stupňů. Žalovaná se domnívá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které nemá zásadní význam po stránce právní, a proto navrhuje jeho odmítnutí. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009 do 31. prosince 2012. Dále se zabýval přípustností podaného dovolání. Žalobkyně ve svém dovolání výslovně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, tj. i jeho výroky, na něž nedopadá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. v uvedeném znění. Z tohoto důvodu bylo proto dovolání v této části odmítnuto (§ 218 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5 téhož zákona). Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proto by mohlo být shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. V souzené věci je odůvodněné pokládat dovolání žalobkyně za přípustné, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu při řešení otázky uplatnění námitky promlčení v souvislosti s nárokem podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že přes patrnou snahu odvolacího soudu o opak, není toto rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají. Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový