30 Cdo 1646/2019 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1646/2019-205 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 205/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 68 Co 213/2018-162, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 543 113 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací, které se týkaly kontroly veřejné správy, přičemž mimo jiné požadoval poskytnutí informací o odměnách, jež obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu městské části Praha 6. Tyto informace byly žalobci poskytnuty po 956 dnech, namísto zákonné lhůty 15 dnů. Nemajetková újma vzniklá žalobci spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl žalobce právě v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 10 C 205/2016-148, zastavil řízení co do zaplacení částky 543 113 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 98 040 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení pod bodem I tak, že se řízení co do částky 98 000 Kč s příslušenstvím nezastavuje, dále v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky pod bodem III jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 1 500 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy s tím, že dne 4. 4. 2013 podal u Úřadu městské části Praha 6 žádost o informace, které se týkaly kontroly veřejné správy, přičemž mimo jiné požadoval poskytnutí informací o odměnách, jež obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu městské části Praha 6. Rozhodnutím o odmítnutí části žádosti o informace ze dne 15. 4. 2013, č. j. MCP6 027310/2013, bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci neposkytují informace o konkrétní výši odsouhlasených odměn přiznaných jednotlivým vedoucím pracovníkům. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 23. 4. 2013 odvolání a téhož dne podal i stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 16. 5. 2013, č. j. PR/OKC/3/084/2013, potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 a odvolání žalobce zamítl. Žalobce podal žalobu k Městskému soudu v Praze, jenž rozhodnutím ze dne 1. 7. 2015, č. j. 3 A 80/2013-97, které nabylo právní moci dne 21. 9. 2015, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Magistrát hlavního města Prahy poté rozhodnutím ze dne 20. 10. 2015 zrušil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 a nařídil poskytnout požadované informace. Tyto informace byly žalobci poskytnuty až dne 16. 11. 2015, tedy po 956 dnech. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce vzal žalobu co do částky 543 113 Kč s příslušenstvím zpět s tím, že nadále požaduje zadostiučinění ve výši 98 040 Kč s příslušenstvím. 5. Soud prvního stupně nejprve zastavil řízení co do částky 543 113 Kč s příslušenstvím. Po právní stránce následně věc posoudil tak, že poskytování informací o výši odměn přiznaných vedoucím pracovníkům se týká samostatné působnosti územně samosprávných celků. Za takové situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Soud prvního stupně se dále zabýval povahou žalobcem uplatněného nároku. V této souvislosti uvedl, že žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení sestává z dílčích nároků, a to z nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze, tento však žalobce nepožadoval, a z nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí správními orgány. K nároku na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky správního řízení pak soud prvního stupně uzavřel, že k průtahům ve správním řízení nedošlo. 6. Odvolací soud vycházel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Odvolací soud nejprve k námitce žalobce ohledně procesního postupu soudu prvního stupně, který neměl nijak reflektovat návrh žalované na přistoupení Městské části Praha 6 a Hlavního města Prahy do řízení jakožto vedlejších účastníků, uvedl, že žalovaná skutečně navrhla přistoupení uvedených dvou subjektů do řízení jakožto vedlejších účastníků, zjevně dle obsahu podání na straně žalované, nicméně tak učinila podmíněným způsobem, když uvedla, že tak činí pro případ, že soud prvního stupně neshledá na straně žalované nedostatek pasivní legitimace. Odvolací soud proto konstatoval, že soud prvního stupně správně podle § 41a odst. 2 o. s. ř. k uvedenému návrhu žalované nepřihlížel. Po právní stránce odvolací soud shledal odvolání žalobce důvodným ohledně výtky, že bylo o části předmětu řízení rozhodnuto dvakrát, neboť žalobce skutečně vzal žalobu zpět jen částečně s tím, že nadále požadoval přiznání zadostiučinění ve výši 98 040 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně však přistoupil jak k zastavení řízení zcela (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), tak i k věcnému posouzení nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění částkou 98 040 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci pasivní legitimace žalované v daném sporu, žalovaná tedy není subjektem, kterému svědčí hmotněprávní povinnosti odpovídající žalobcem tvrzenému hmotněprávnímu oprávnění. Pro posouzení pasivní věcné legitimace je podle odvolacího soudu v daném případě stěžejní, zda se informace poskytované podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, orgány územního samosprávného celku týkají přenesené či samostatné působnosti územního samosprávného celku. Je tak nutné se zabývat charakterem požadovaných informací, tedy zda se tyto informace týkají přenesené nebo samostatné působnosti územního samosprávného celku a zda tak orgány územního samosprávného celku poskytují tyto informace v samostatné či přenesené působnosti, a teprve na tomto podkladě lze posoudit odpovědnost za škodu, respektive újmu a nesprávný úřední postup v řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. Pro určení působnosti územního samosprávného celku je vždy rozhodující zákon upravující problematiku poskytované informace, neboť pokud takový zákon sice upravuje působnost územního samosprávného celku, ale již nestanoví, zda jde o působnost samostatnou či přenesenou, pak jde vždy o činnost patřící do působnosti samostatné. Žalobce požadoval poskytnutí informací o odměnách, které obdrželi vedoucí pracovníci Úřadu městské části Praha 6, tedy šlo zjevně o informaci týkající se samostatné působnosti městské části. Jelikož se v případě žalobce jednalo o samostatnou působnost územních samosprávných celků při poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., je dána odpovědnost územních samosprávných celků jak za případnou škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti, tak i za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a nikoliv žalované. Odvolací soud se proto dále pro nadbytečnost nezabýval dalšími důvody, pro které soud prvního stupně neshledal žalobou uplatněný nárok oprávněným. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v části výroku I, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé pod bodem II a změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení pod bodem III, a rovněž v rozsahu výroku II. V dovolání žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spo