30 Cdo 1724/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1724/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 11. 2008 Spisová značka:30 Cdo 1724/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1724.2006.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1724/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně P. e., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované Č., a.s., o určení, že nárok přiznaný žalované rozhodnutím E. r. ú. ze dne 7. 9. 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy E. r. ú. o rozkladu ze dne 4. 12. 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 37/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. 51 Cm 37/2002-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalším u řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se proti žalované obchodní společnosti S. e., a.s., domáhal podle § 97 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), ve znění účinném k 31. prosinci 2002, určení, že nárok na uzavření smlouvy mezi společnostmi P. e., a.s. a S. e., a.s., o dodávkách elektřiny prostřednictvím distribuční soustavy druhé smluvní strany v roce 2001 s účinností pro celé období roku 2001, ve které by byly dohodnuty konkrétně vyjmenované náležitosti, přiznaný rozhodnutím E. r. ú. (dále jen „ERÚ“) ze dne 7. září 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy ERÚ o rozkladu ze dne 4. prosince 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. 51 Cm 37/2002-71, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem bylo, že dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované s tím, že žaloba měla směřovat proti státu, za nějž by jednal orgán, který napadené rozhodnutí vydal. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované obchodní společnosti S. e., a.s. Poukázal na ustanovení § 250 odst. 4 o.s.ř. ve znění platném do 31. prosince 2002, podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla. Učinil tak za situace, kdy z § 97 energetického zákona (ve znění k 31. 12 2002), nevyplýval okruh účastníků soudního sporu, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí ERÚ ve věci soukromého práva, přičemž konstrukce, obsažená dnes v novelizované části páté o.s.ř., nebyla v den podání žaloby účinná. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 2. ledna 2006 a právní moci nabyl téhož dne. Rozsudek odvolacího soudu dne 28. února 2006 napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní otázku, zda účastník řízení uskutečněného před ERÚ, ve kterém bylo rozhodnuto podle ustanovení § 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2002, je pasivně legitimován v nalézacím řízení zahájeném žalobou podanou druhým účastníkem řízení před ERÚ podle ustanovení § 97 odst. 2 téhož zákona, řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolání vychází z úvahy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily pasivní legitimaci žalované. Řízení iniciované podle ustanovení § 97 odst. 2 energetického zákona žalobou na určení, že nárok přiznaný ERÚ není po právu, bylo podle názoru žalobkyně řízením sporným a vycházelo z části třetí o.s.ř. Namítá nepřípustnost aplikace ustanovení § 250 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002. Připomíná, že předmětem soudního řízení zahájeného podle ustanovení § 97 odst. 2 energetického zákona není – na rozdíl od úpravy obsažené v části páté o.s.ř. ve znění platném do 31. prosince 2002 – kasační přezkum rozhodnutí ERÚ ve správním soudnictví. Aby mohl soud v předmětné věci rozhodnout, musel být účastník předchozího řízení před ERÚ také účastníkem soudního řízení. Skutečnost, že (v těchto sporech) byla pasivní legitimace správního orgánu věcně nepřípustná, potvrdila novela o.s.ř., kterou bylo zrušeno ustanovení § 97 energetického zákona a rozhodování o soukromoprávních nárocích posouzených ERÚ bylo svěřeno civilnímu soudu podle nové části páté o.s.ř. při účastenství týchž osob jako v řízení před ERÚ. Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku pasivní legitimace žalované v rozporu s hmotným právem, dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že oba soudy ve věci meritorně rozhodly, aniž by byly pro to splněny podmínky týkající se účasti zákonem vymezených účastníků (tedy zákonem předpokládaného subjektu – v daném případě ERÚ). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2008, č.j. 30 Cdo 1724/2006-145, které nabylo právní moci dne 22. července 2008, bylo podle § 107 odst. 1 o.s.ř. vysloveno, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalované s obchodní společností Č., a.s. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Dovolací soud proto posoudil otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje ten,