30 Cdo 1728/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1728/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2005 Spisová značka:30 Cdo 1728/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1728.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 103 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 664/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1728/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o uložení povinnosti opravit nesprávnost v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 174/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2004, č. j. 20 Co 502/2004 - 41, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 9. 2004, č. j. 12 C 174/2002 - 30, zastavil podle 104 odst. 1 o. s. ř. řízení, v němž se žalobce domáhá, aby „žalovanému byla uložena povinnost opravit nesprávnost v Ústředním seznamu kulturních památek ČR tak, že ze seznamu vyškrtne nemovitost čp. 13 na pozemku par. č. st. 33 v kat. území D., obec L. B., dosud vedenou v Ústředním seznamu památek ČR pod číslem rejstříku 19036/6-4676“, vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu kultury ČR a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř., neboť podle § 8 zákona č. 20/1987 Sb., o Státní památkové péči, rozhoduje o zrušení prohlášení věci za kulturní památku Ministerstvo kultury ČR. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2004, č. j. 20 Co 502/2004 - 41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by zakládalo pravomoc soudu rozhodovat tento spor, přičemž je nerozhodné, zda bylo či nebylo vydáno rozhodnutí o zařazení nemovitosti žalobce do seznamu kulturních památek podle zák. č. 22/1958 Sb. Tento zákon totiž v ust. § 2 odst. 3 stanovil, že v pochybnostech se považuje věc za památku až do doby rozhodnutí výkonného orgánu krajského národního výboru. Existence výslovného rozhodnutí tedy nebyla podmínkou pro zápis do státního seznamu památek, vedeného z evidenčních důvodů (§ 7 odst. 1 zák. č. 22/1958 Sb.), a v souladu s tímto ustanovením je třeba vykládat také ust. § 1 odst. 3 vyhl. č. 116/1959 Sb., na nějž žalobce v žalobě poukazuje, neboť prováděcí předpis nemohl modifikovat zákonnou úpravu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že za účinnosti zákona č. 22/1958 Sb. bylo třeba výslovného rozhodnutí (vlády) jen pro zápis národní kulturní památky, v ostatních případech rozhodoval o zápisu (bez výslovné povinnosti vydat správní rozhodnutí) odbor školství a kultury krajského národního výboru. Podle § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. se pak kulturní památky, zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších předpisů, považují za kulturní památky podle tohoto zákona. Jestliže tedy nemovitost žalobce byla zapsána do seznamu kulturních památek za účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., je kulturní památkou i podle zákona č. 20/1987 Sb., a výmazu z tohoto seznamu může žalobce dosáhnout jen cestou zrušení prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb. (a to i kdyby do tohoto seznamu vůbec neměla být zapsána, neodpovídala-li by kritériím stanoveným v § 2 odst. 1 zákona č. 22/1958 Sb.). O takovém zrušení přísluší rozhodnout výlučně Ministerstvu kultury ČR, které je správním orgánem pro kulturní památky (§ 8 zák. č. 2/1969 Sb., § 26 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb.). V dané věci tedy pravomoc soudu podle § 7 o. s. ř. není dána, jde o vztah vyplývající z předpisu správního práva a v takovém případě, spadajícím do pravomoci správních orgánů, se soudní moc uplatní teprve při přezkoumávání pravomocného správního rozhodnutí podle zákona č. 150/2001 Sb. V dovolání proti tomuto usnesení žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, že podle zákona č. 22/1958 Sb. nebyla existence výslovného rozhodnutí podmínkou pro zápis do státního seznamu kulturních památek, přičemž pominul i okolnost, že o zápisu do seznamu mohl rozhodnout výlučně výkonný orgán krajského národního výboru. Má za to, že předmětná nemovitost byla do seznamu státních kulturních památek zapsána v rozporu s dřívějšími právními předpisy, tj. bez právního důvodu, neboť neexistuje rozhodnutí o zápisu do tohoto seznamu, nemovitost ani nesplňovala znaky kulturní památky ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona a rovněž není zcela zřejmé, zda zápis byl proveden za účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., či až později. Pokud ovšem není prokázáno, že zápis byl proveden podle dřívějších předpisů, pak nelze postavit najisto ani to, že dotčenou nemovitost lze považovat za kulturní památku podle zákona č. 20/1987 Sb. Ministerstvo kultury ČR tudíž nemůže vést řízení a rozhodnout o zrušení prohlášení věci za kulturní památku „pro nedostatek své legitimace k takovému řízení“. Nesprávný je podle dovolatele i názor odvolacího soudu, že vztah vyplývající z žalobního návrhu lze subsumovat pod režim správního práva, neboť nelze jednoznačně dovodit, že Ministerstvo kultury ČR jako orgán, jemuž by jinak příslušelo zrušit prohlášení věci za kulturní památku, má v dané věci pravomoc rozhodnout. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, věc projednal podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, je třeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí, kterým je Ministerstvo kultury ČR. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Jiné věci projednávají soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4). Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 7 o. s. ř., projednávání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část pátá o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o zrušení prohlášení věci za kulturní památku svěřovalo soudům, neexistuje; naopak, ust. § 8 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o Státní památkové péči, výslovně uvádí, že pokud nejde o národní kulturní památku, může ministerstvo kultury z mimořádně závažných důvodů prohlášení věci za kulturní památku zrušit na žádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu. Protože požadavek žalobce, aby „žalovanému byla uložena povinnost opravit nesprávnost v Ústředním seznamu kulturních památek ČR tak, že z