30 Cdo 1745/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1745/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1745/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1745.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nezákonné trestní stíhání Škoda Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1745/2025-169 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 128 040 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 74/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 62 Co 18/2025-138, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 128 040 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním pro zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 odst. 1, 2 písm. d), f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečin zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem dle § 267 odst. 1 trestního zákoníku, a která odpovídala nákladům, jež žalobce v trestním řízení vynaložil na svou obhajobu. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 9. 2024, č. j. 28 C 74/2024-106, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2024, č. j. 28 C 74/2024-110, řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 67 459,48 Kč zastavil (výrok I) a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 573 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 4. 2024 do zaplacení, jakož i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 64 942,68 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do 7. 6. 2024 (výrok II), přičemž ve vztahu k částce 59 007,52 Kč s příslušenstvím a k úroku z prodlení z částky 2 516,80 Kč žalobu zamítl (výrok III) a závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku III týkající se částky 59 007,52 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho částech, vyjma části týkající se plnění vztahujícího se k úkonům žalobcova obhájce provedeným v době po zahájení žalobcova trestního stíhání, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. Otázka, zda žalobci náleží též náhrada nákladů připadajících na ty úkony jeho právního zástupce, které byly realizovány před zahájením žalobcova trestního stíhání, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, přičemž měl současně rozhodnout v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17, a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, pokud žalobci náhradu za tyto úkony nepřiznal, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 9. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení, jejichž součástí jsou podle § 31 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), i náklady zastoupení, je v souladu s § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15, a dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, publikované pod č. 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2751/20, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 713/2025, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1982/25). Nejsou-li uvedené podmínky splněny, je náhrada škody spočívající v těchto nákladech vyloučena. Ke shodnému závěru konstantně dospívá též judikatura Ústavního soudu, jak patrno např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01. Závěr odvolacího soudu je přitom s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plně v souladu, pokud za situace, kdy nezákonné rozhodnutí představované usnesením o zahájení žalobcova trestního stíhání bylo vydáno dne 10. 10. 2016, tento soud náhradu nákladů vztahujících se k úkonům žalobcova právního zástupce uskutečněným před uvedeným datem žalobci nepřiznal, neboť se nemohlo jednat o úkony, jež by směřovaly ke změně či zrušení uvedeného nezákonného rozhodnutí, jak zmíněný § 31 odst. 1 OdpŠk vyžaduje (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobcova dovolací argumentace, jakož i jím zmiňovaná judikatura pak vychází ze závěrů vyslovených ve vztahu k odlišnému typu nároku, neboť se týká problematiky odškodnění nemajetkové újmy, nikoliv nároku, jenž je předmětem nyní vedeného řízení a je v § 31 OdpŠk upraven speciálně. 10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. za uvedené situace nemůže odůvodnit ani žalobcova námitka, podle níž měl odvolací soud porušit zásadu legitimního očekávání účastníků řízení, rozhodl-li napadeným rozsudkem odlišně od případu, který byl u téhož odvolacího soudu veden pod sp. zn. 19 Co 396/2024 a jenž se měl týkat skutkově i právně totožného případu, čímž měl odvolací soud nyní postupovat v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, a ze dne 31. 7. 2024,