30 Cdo 1850/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1850/2025-109 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 221 044 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 5/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024-80, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024-80, se ve výroku II v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, a ve výroku III zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 221 044 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 124/2013. Předmětem řízení byla žaloba na ochranu osobnosti, v níž se žalobce domáhal omluvy za výrok tehdejší žalované, který označil za nepravdivý a zasahující do jeho cti a dobré pověsti. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 45 C 5/2024–42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 906,25 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající části žaloby, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 209 137,80 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 346,67 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024–80, o odvolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně a o odvolání žalované proti výroku I tohoto rozsudku tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil pouze v části týkající se příslušenství a zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 1. 7. 2023 do 2. 1. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z téže částky od 1. 7. 2023 do zaplacení; ve zbývající části výroku I rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 148 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 3. 1. 2024 do zaplacení; ve zbývající části výroku II rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal soud žalobci proti žalované částku 27 418,17 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla sporná. Žalobce se v posuzovaném řízení po žalované domáhal omluvy za výrok ve znění: „Potvrzuji, že o seznámení s tímto pánem nemám rozhodně žádný zájem. Jeho chování bylo po mém odmítnutí agresivní a vzbuzovalo ve mně strach (výhrůžky, noční telefonáty...). Ještě po letech si na něj pamatuji.“, který žalobce považoval za nepravdivý. Předmětné řízení o ochranu osobnosti probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 124/2013 od 8. 8. 2013 do 27. 1. 2023, tedy devět let, pět měsíců a devatenáct dní. V tomto řízení došlo k prodlevám, a to zejména v období od 13. 10. 2015 do 25. 10. 2016, od 27. 2. 2018 do 1. 10. 2019, od 29. 9. 2020 do 26. 10. 2022. V řízení bylo ze strany soudu prvního stupně činěno „množství procesních úkonů, např. výzva k odstranění vad žaloby, rozhodnutí procesní povahy – odmítnutí návrhu, osvobození od soudních poplatků, a to včetně odvolacího řízení, úkony směřující k předvolání svědka, který se ze zdravotních důvodů omlouval, žalovaná se odmítala účastnit jednání, aby se vyhla setkání s žalobcem“. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, rovněž odvolací soud, který dále rozhodoval dvakrát procesně, jednou rozhodoval Nejvyšší soud a jednou Ústavní soud. Žalobce se dle odvolacího soudu na celkové délce řízení, ve smyslu nečinnosti či obstrukcí, nepodílel. 5. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za rok trvání řízení, a to s ohledem na skutečnost, že řízení netrvalo déle než 10 let. Základní částku odškodnění odvolací soud stanovil na 127 029 Kč. Tu snížil o 25 % z důvodu výše popsané procesní složitosti posuzovaného řízení. Z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem snížil odvolací soud základní částku o dalších 30 %. Důvody pro snižování či zvyšování základní částky pro složitost právní či skutkovou odvolací soud neshledal. Pro snížený význam řízení pro žalobce přistoupil odvolací soud ke snížení základní částky o 40 %. Přihlédl přitom k tomu, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobce „v sázce“. Prohlášení žalované bylo učiněno pro potřeby jiného soudního řízení, neveřejně a nebylo tak s to zasáhnout do pověsti žalobce. O 10 % zvýšil odvolací soud základní částku z důvodu, že v řízení došlo k prodlevám. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu, a to jen ohledně výroku II, napadl žalobce včas podaným dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu při řešení následujících právních otázek: a) „Náleží za každé řízení trvající do 10 let automaticky základní náhrada ve výši 15.000 Kč za jeden rok trvání řízení, anebo je výši základní náhrady třeba odvozovat vždy od toho, jak dlouhé řízení bylo možné vzhledem ke všem okolnostem (včetně typu řízení) očekávat?“ Odvolací soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti případu, zejména jeho skutkovou a právní jednoduchost. Žalobce namítá, že výše základní částky má být odvozena od toho, jak dlouhé řízení bylo možné vzhledem k okolnostem případu rozumně očekávat, nikoliv podle univerzální hranice 10 let. Dle žalobce trvalo původní řízení násobně déle, než bylo možno očekávat vzhledem k jeho předmětu, rozsahu a dalším okolnostem. V tomto směru poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, 30 Cdo 283/2023, 30 Cdo 2800/2009 a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). b) „Je v rámci kritéria složitosti řízení třeba kromě počtu stupňů soudní soustavy a procesní složitosti věci přihlédnout i ke skutkové a právní složitosti věci?“ Při hodnocení složitosti řízení odvolací soud hodnotil pouze procesní složitost a počet stupňů soudní soustavy a nezohlednil jeho skutkovou a právní jednoduchost. Jednalo se přitom o spor týkající se jediného výroku, posuzovaného podle dvou zákonných ustanovení. Žalobce poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a 30 Cdo 2138/2009. c) „Je třeba stanovit poměr procentuálního zvýšení/snížení náhrady u jednotlivých kritérií podle poměru doby, v jaké se podílely na celkové délce řízení?“ Žalobce namítá, že poměr procentuálního zvýšení a snížení finanční náhrady nebyl odvozen od skutečného podílu jednotlivých kritérií na celkové délce řízení. Zatímco za procesní složitost byla náhrada snížena o 25 %, za průtahy způsobené postupem orgánů veřejné moci byla zvýšena pouze o 10 %, ačkoliv tyto průtahy tvořily větší část celkové délky řízení. V tom žalobce spatřuje rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1343/2023, 30 Cdo 35/2012, 30 Cdo 1328/2009. d) „Lze k vyššímu zvýšení/snížení než o 50 % v rámci jednoho kritéria přistoupit pouze ve výjimečných případech, odůvodněných konkrétními (výjimečnými) okolnostmi?“ Žalobce v dovolání nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil náhradu o více než 50 % v rámci jednoho kritéria (složitost řízení), aniž by uvedl výjimečné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Žalobce poukazuje na rozpor se Stanoviskem a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, 30 Cdo 3725/2014. e) „Lze snížení o 40 % z důvodu sníženého významu předmětu řízení pro poškozeného považovat vzhledem k okolnostem případu za zjevně nepřiměřené?“ Podle žalobce je rovněž zjevně nepřiměřené snížení náhrady o 40 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce. Ten se řízení aktivně účastnil, byl přítomen u všech jednání, nahlížel do spisu a domáhal se ochrany své cti. Poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, 30 Cdo 1885/2024. f) Konečně se dle žalobce odvolací soud nevypořádal s argumentací žalobce uplatněnou v odvolání, zejména ve vztahu ke skutkové a právní jednoduchosti věci. Tím podle žal