30 Cdo 193/2017 – Nejvyšší soud

30 Cdo 193/2017-111 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně RYDINGS INVESTMENT, a. s., identifikační číslo osoby 28201213, se sídlem v Kladně, Benediktínská 3429, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, proti žalované J. Š., soudní exekutorce, Exekutorský úřad XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Janečkovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Saskova 1625, o zaplacení 410 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 69/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 357/2016-87, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 357/2016-87, se v nákladovém výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se dovolání žalobkyně odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 410 768 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu žalované, jehož se měla dopustit při vedení exekuce pod sp. zn. 088 EX 344/2015 ve věci povinného P. D. pro pohledávku žalobkyně jako oprávněné ve výši 1 310 000 Kč s příslušenstvím. 2. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 22 C 69/2015-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 410 768 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 30 840 Kč (výrok II). 3. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná jako soudní exekutorka vedla exekuci pod sp. zn. 088 EX 344/2015 ve věci povinného P. D. pro pohledávku žalobkyně jako oprávněné ve výši 1 310 000 Kč s příslušenstvím. Dne 6. 5. 2015 v 11:30 hodin došlo Krajským soudem v Praze ke zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (č. j. KSPH 71 INS XY). Od tohoto okamžiku měli věřitelé možnost přihlašovat své pohledávky do insolvenčního řízení. Povinnému bylo povoleno oddlužení. Usnesení o povolení oddlužení povinného bylo zveřejněno dne 14. 7. 2015 v 15:59 hodin, věřitelé byli dodatečně vyzváni k přihlášení pohledávek ve lhůtě 30 dnů. Žalobkyně svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila. Žalobkyně se dne 5. 8. 2015 obrátila na žalovanou s dotazem na stav uvedeného exekučního řízení a žádostí o případné související informace. Žalovaná odpověděla po devíti dnech sdělením, že povinnému byla zaslána výzva ke splnění povinnosti spolu s exekučními příkazy, povinný podal návrh na insolvenci a dne 14. 7. 2015 mu bylo povoleno oddlužení. Odpověď byla zástupci žalobkyně doručena dne 14. 8. 2015, tedy den po uplynutí 30denní lhůty stanovené usnesením o úpadku k podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Žalobkyně předpokládala, že při oddlužení povinného by obdržela minimálně 30 % z vymáhané pohledávky, tj. 393 000 Kč na jistině a 17 768 Kč na úrocích z prodlení za období od 21. 1. 2015 do 13. 8. 2015, celkem tedy 410 768 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě domnělé škody v uvedené výši, ta však její nárok odmítla. 4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 20 560 Kč (výrok II). 5. Odvolací soud považoval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění za správná a z nich vyvozené skutkové závěry rovněž za správné, úplné a přesvědčivé. Skutková zjištění byla dle odvolacího soudu taktéž dostatečná pro právní posouzení věci. 6. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že je dána pasivní legitimace žalované ohledně její (případné) odpovědnosti za újmu (škodu) ve smyslu § 32 exekučního řádu, jež má objektivní povahu (když odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost ve smyslu § 32 exekučního řádu zde obstojí vedle sebe). V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že soudní exekutor odpovídá za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (tedy i tzv. nesprávným úředním postupem) vedle státu. 7. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že není naplněn předpoklad (objektivní) odpovědnosti soudního exekutora za újmu dle § 32 exekučního řádu v podobě (ne)existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a tvrzenou újmou (škodou). Soud prvního stupně rovněž správně akcentoval právní význam § 71 odst. 1, 2, 3 insolvenčního zákona, podle něhož soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby zvláštní způsob doručení. Písemnost se považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna zveřejněním příslušné písemnosti v insolvenčním rejstříku. 8. Příslušná rozhodnutí insolvenčního soudu ohledně povinného v exekuci vedené žalovanou včetně výzvy věřitelům povinného k podávání přihlášek do insolvenčního řízení byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Tím však platí (fikce), jako by byla všem věřitelům předmětná výzva doručena ve smyslu § 71 insolvenčního zákona. Podle § 71 odst. 2 insolvenčního zákona při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění. Z toho se podává závěr, že všichni věřitelé povinného (včetně žalobkyně) byli okamžikem zveřejnění příslušné výzvy insolvenčního soudu věřitelům k podávání přihlášek ve stanovené lhůtě v insolvenčním rejstříku o této skutečnosti vyrozuměni (poučeni). Již jen z toho důvodu případné neoznámení a nepoučení o existenci vedeného insolvenčního řízení a takové výzvy ze strany žalované coby soudní exekutorky v rámci jí vedené exekuce nemá dle odvolacího soudu významu ve vztahu k (ne)vědomosti věřitele – žalobkyně o takové výzvě a nemůže tak představovat příčinu žalobkyní tvrzeného následku v podobě újmy vzniklé jí nepřihlášením její pohledávky do daného insolvenčního řízení. Jinými slovy, jestliže byla výzva žalobkyni – ostatně jako jakémukoliv jinému věřiteli povinného – doručena zveřejněním v insolvenčním rejstříku (byť k doručení mělo dojít fikcí podle § 71 insolvenčního zákona) a od tohoto zveřejnění započala běžet insolvenčním soudem stanovená lhůta k podávání přihlášek pohledávek věřitelů, nemá zde neinformování o existenci takové výzvy ze strany žalované příčinný vztah k žalobkyní tvrzenému následku; není zde příčinná souvislost, jak správně uzavřel soud prvního stupně. 9. Odvolací soud současně zdůraznil, že žalovaná – co do povinností uložených jí jako soudní exekutorce procesními předpisy (exekučním řádem a občanským soudním řádem) při vedení exekuce – nemá povinnost věřitele – oprávněného vyrozumívat o zahájení insolvenčního řízení ohledně povinného. Vyhláška o zahájení takového insolvenčního řízení je jí doručována insolvenčním soudem dle § 102 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona z důvodu, aby sama coby soudní exekutorka nepokračovala v provádění exekuce, nikoliv z jiných důvodů. Žalovaná coby exekutorka proto ani neporušila právní povinnost stanovenou jí exekučním řádem či občanským soudním řádem; ani z tohoto důvodu není naplněn další předpoklad odpovědnosti žalované podle § 32 exekučního řádu v podobě porušení právní povinnosti. Vyrozumívací povinnost orgánu vedoucího jiné než insolvenční řízení ohledně skutečností týkajících se vedeného insolvenčního řízení je insolvenčními předpisy upravena toliko při přerušení tohoto jiného řízení např. v důsledku prohlášení konkursu. V důsledku insolvenčního řízení se však řízení exekuční (exekuce) nepřerušuje (a to ani při prohlášení konkursu), exekuci toliko nelze provést, lze však nadále provádět úkony zajišťovací povahy. 10. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že není důvodu dělat rozdíly mezi věřiteli, kteří vedou exekuci v okamžiku zahájení insolvenčního řízení vůči povinnému – dlužníku, a věřiteli, kteří takovou exekuci nevedou. Jejich postavení je v insolvenčním řízení obdobné. Současně platí, že na soudního exekutora v rámci vedení exekuce nepřechází „správa části vymáhané poh