30 Cdo 1977/2002 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1977/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2002 Spisová značka:30 Cdo 1977/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1977.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1977/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele R. P., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Ca 183/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 2 Cao 170/2001-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ČSSZ ze dne 2.6.1999, č. 420 601 002, byla zamítnuta navrhovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek § 38 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v O. ze dne 27.5.1999 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 25%, zatímco podle § 39 cit. zákona je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. března 2001, č.j. 21 Ca 183/99-59, k opravnému prostředku rozhodnutí ČSSZ potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ostravě ze dne 12.11.1999 a doplňujícího posudku ze dne 15.9.2000 a z posudku téže posudkové komise s pracovištěm v B. ze dne 24.1.2001. Shledal, že tyto posudky jsou v hodnocení zdravotního stavu navrhovatele a jeho dochované pracovní schopnosti a v hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu rozhodnutí ČSSZ zcela shodné, když za rozhodující zdravotní postižení označují degenerativní změnu na páteři s lehčím funkčním postižením a omezením pohybu v postiženém úseku s občasnou aktualizací potíží. Za tohoto stavu soud prvního stupně považoval za přesvědčivé hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu E, položky 3 písm. b). Pro posouzení zdravotního stavu navrhovatele měla posudková komise dostatek odborných lékařských nálezů z doby před i po vydání napadeného rozhodnutí a při stanovení diagnostického souhrnu z nich důsledně vycházela. Bylo vysvětleno, proč nelze postižení navrhovatele hodnotit podle položek 3 písm. c) nebo d) cit. přílohy. Hodnocení v horní hranici 25% zahrnuje v sobě i přihlédnutí k ostatním zdravotním potížím navrhovatele, jeho věku a předchozí vykonávané výdělečné činnosti. Soud prvního stupně považoval vysvětlení za dostatečně přesvědčivé, a proto neprovedl navrhovaný důkaz vyžádáním znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství, zejména když v provedeném dokazování není žádný rozpor, jehož odstranění by bylo potřebné provést znaleckým posudkem. Zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 25% je nižší než 66% (nebo 33%) a u navrhovatele se nejedná o zdravotní postižení podle přílohy č. 3 nebo 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Navrhovatel tak k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl plně invalidní podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ani částečně invalidní podle § 44 odst. 1, 2 téhož zákona. Soud prvního stupně proto napadené rozhodnutí ČSSZ podle § 250q o.s.ř. jako zákonné potvrdil. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně zjistil zcela skutkový stav a věc správně právně posoudil. Ve svém rozhodnutí vycházel především z posouzení zdravotního stavu a schopnosti výdělečné činnosti navrhovatele provedeným v posudcích posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ostravě ze dne 12.11.1999 a ze dne 15.9.2000 a s pracovištěm v B. ze dne 24.1.2001, jimiž provedl důkaz při jednání dne 18.2.2000, 20.10.2000 a 29.3.2001. Z nich učinil správná skutková zjištění v odůvodnění rozsudku a hodnotil tyto posudky způsobem stanoveným v § 132 o.s.ř. Se závěrem soudu prvního stupně učiněným na základě těchto posudků, že navrhovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ dne 2.6.1999 (§ 250i odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) neplnil podmínku plné invalidity podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. odvolací soud souhlasil včetně vysvětlení posudkové komise s pracovištěm v B. v posudku ze dne 24.1.2001 ohledně rozdílu oproti předchozím posudkům též posudkové komise ze dne 3.3.1998 a 20.4.1998 vypracovaným pro řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 43 Ca 132/97. Soud prvního stupně také postupoval řádně v souladu s občanským soudním řádem, když dospěl k závěru, že pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ČSSZ je zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu, takže navrhovatelem navrhovaný důkaz vyžádáním znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství neprovede. Důvod, proč se soud prvního stupně rozhodl neprovádět další dokazování, také řádně odůvodnil a odvolací soud s jeho důvody vyjádřil v plném rozsahu souhlas. Dokazování pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ČSSZ soud prvního stupně prováděl ke dni vydání rozhodnutí dne 2.6.1999, v souladu s § 250i odst. 1 větou prvou o.s.ř. Navrhovatelovy námitky, že po rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát zkolaboval pro epileptické záchvaty proto nemohly v žádném případě ovlivnit výsledek přezkoumání zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele k uvedenému dni. Pokud pak tvrdil, že má dvakrát ročně epileptické záchvaty a měl je i v letech 1999, 2000 a 2001, poukázal odvolací soud na to, že ku dni 2.6.1999 byl zdravotní stav navrhovatele řádně zhodnocen v posudcích obou posudkových komisí, přičemž k jeho vývoji, který nastal v roce 2000 a 2001 v tomto řízení nelze přihlížet. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V podaném dovolání, jež odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení, namítá, že věc měla být správně posouzena znalcem z posudkového lékařství vzhledem k odchylným hodnocením v posudkových komisích „v O. a B., kde předchozím rozhodnutím byl nárok nejméně na částečný invalidní důchod.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání. Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl prvním rozsudkem ve věci. Již rozsudkem ze dne 18. února 2000, č.j. 21 Ca 183/99-20, soud prvního stupně přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2000, č.j. 2 Cao 88/2000-34, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm však soud prvního stupně rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku, když rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm b) ani podle písm. a) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. tak přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud s