30 Cdo 2005/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2005/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2024 Spisová značka:30 Cdo 2005/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2005.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.11.2024II.ÚS 3014/24 Pavel Šámal odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost14. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2005/2024-127 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ALAGAS s. r. o., IČO 27768601, se sídlem v Ostravě, Nádražní 3222/138c, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 317 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 24/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 48 C 24/2023-78, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 35 733 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 317 985 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 39 Co 335/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Částky původně ve výši 353 718 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody v podobě ušlého zisku ve třech provozovnách žalobkyně (tj. v bistru v Ostravě, Zámecká 3338, v privátním wellness v Ostravě, Nádražní 3222/138c a v Relax vile v Ostravě, Heřmanická 42), v nichž v důsledku následně pro nezákonnost Nejvyšším správním soudem (zcela nebo z části) zrušených mimořádných opatření žalované č. j. 14601/2021-2/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-6/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-7/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-10/MIN/KAN, č. j. 14601/2021-12/MIN/KAN a č. j. 14601/2021-13/MIN/KAN (dále jen „posuzovaná mimořádná opatření“) nemohla žalobkyně v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 poskytovat hostinské, stravovací, ubytovací a wellness služby. Následně k výzvě soudu prvního stupně žalobkyně specifikovala, jaký zisk jí v konkrétních obdobích ušel v souvislosti s jednotlivými mimořádnými opatřeními v jednotlivých provozovnách, a vzala žalobu částečně zpět co do částky 35 733 Kč s příslušenstvím, na což soud prvního stupně řízení v této části zastavil a předmětem řízení tak zůstala pouze částka 317 985 Kč s příslušenstvím. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ve vztahu k dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 7. Otázka, zda má postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), pouze ten, kdo podal proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“), anebo každý adresát takového mimořádného opatření, však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně postavení účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk nemá, neboť žalobu na zrušení žádného z posuzovaných mimořádných opatření nepodala. V rozsudku ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, publikovaném pod č. 41/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. Nejvyšší soud tedy v tomto rozsudku odmítl názor (nyní zastávaný žalobkyní), že aktivní legitimaci k domáhání se nároků na odškodnění za taková nezákonná mimořádná opatření má každá osoba, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Tyto závěry pak akceptoval v nálezu ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, i Ústavní soud. 8. Ke stejnému názoru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024, v němž rovněž zdůraznil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož zákon č. 82/1998 Sb. vychází, zakládá odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí, nikoliv za nezákonné právní předpisy. Opatření obecné povahy pak obecně představuje správní akt smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů, jenž tudíž není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem. Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci, nikoli stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy stejného druhu. I přesto, že u mimořádných opatření podle pandemického zákona toho z obecných znaků individuálních rozhodnutí zůstává velmi málo, judikatura Nejvyššího soudu odpovědnost státu za ně, a to i podle zákona č. 82/1998 Sb., dovodila a setrvala jen na požadavku jejich zrušení pro nezákonnost (příp. i jen zpětné konstatování jejich rozporu se zákonem) a na požadavku účastenství poškozeného, které lze dovodit i jen z následného uplatnění práv návrhem k Nejvyššímu správnímu soudu. Ani z tohoto pohledu tedy nelze požadavky judikatury Nejvyššího soudu pova