30 Cdo 2068/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2068/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2024 Spisová značka:30 Cdo 2068/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2068.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za újmu Nezákonné rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2068/2024-260 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně P. S., zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Olivova 553/3, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 63 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 239/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 69 Co 154/2022-235, takto: Dovolání žalované se zamítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 24 C 239/2021-143, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 63 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Tvrzená škoda jí měla vzniknout nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Dobruška ze dne 9. 12. 2009 (dále jen „rozhodnutí“), kterým byla schválena technická způsobilost jednotlivě dovezeného silničního vozidla VW TRANSPORTER (dále jen „vozidlo“). Uvedeného rozhodnutí – jak se ukázalo až později – bylo dosaženo trestným činem úředníka, který byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 10 T 46/2014, uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť ve 162 případech (jedním z nich byl i případ nyní sporný) schválil vozidlo k provozu na pozemních komunikacích, ačkoliv věděl, že k tomu nejsou splněny zákonné předpoklady (žadatel nepředložil zákonem stanovené doklady). Ještě před vydáním odsuzujícího trestního rozsudku dané vozidlo koupila žalobkyně od předchozího vlastníka. Z moci úřední bylo následně obnoveno správní řízení, z nějž původně vzešlo příznivé pravomocné rozhodnutí o povolení vozidla k provozu na pozemních komunikacích, které bylo v řízení o obnově zrušeno a posléze bylo (obnovené) řízení zastaveno. Správní orgán tak podle žalobce vozidlu odňal technickou způsobilost (usnesení Městského úřadu Dobruška ze dne 21. 8. 2018). Žalobkyně namítala, že škoda jí vznikla již tím, že si za okolností přičitatelných státu koupila vozidlo, o němž se ukázalo, že nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích a pokud by nejednala v důvěře ve vydané rozhodnutí, kupní smlouvu by neuzavřela. Současně však uvedla, že jí škoda vznikla též tím, že vozidlo nyní nemůže užívat a že rapidně poklesla i jeho obecná hodnota, lze jej totiž nově prodat jen na náhradní díly. 1. 2. Soud prvního stupně uzavřel, že (původní) nezákonné rozhodnutí splňuje podmínky § 7 a § 8 OdpŠk, avšak škoda odpovídající rozdílu ceny vozidla se způsobilostí k provozu na pozemních komunikacích a bez ní žalobkyni vznikla až v důsledku usnesení o zastavení obnoveného řízení ve spojení s rozhodnutím, kterým byl zrušen zápis vozidla v registru silničních vozidel, jimiž bylo nezákonné pravomocné rozhodnutí odklizeno (nastaly účinky jeho zrušení), a proto stát za takovou škodu neodpovídá, neboť příčinou jejího vzniku nebylo nezákonné rozhodnutí, nýbrž jeho odklizení. Obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, podle něhož stát odpovídá za škodu, která vznikla následkem jeho nezákonného rozhodnutí, nikoliv jeho zrušením, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, dle kterého předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno. Důvody pro zamítnutí žaloby spatřoval soud prvního stupně zejména v absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (odkázal přitom na stejné závěry, které učinil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 6. 2021, č. j. 53 Co 403/2021, ve skutkově a právně obdobné věci) i v nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, která nebyla účastnicí původního správního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, dále v tom, že nezákonným rozhodnutím o schválení technické způsobilosti v roce 2009 žalobkyni žádná škoda nevznikla, přičemž nedostatek dokladů potřebných ke schválení technické způsobilosti vozidla považoval za skrytou vadu vozidla, která nemůže jít k tíži státu. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvým svým (tzv. mezitímním) rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 69 Co 154/2022-173, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu shledal co do svého základu důvodnou (výrok I), a rozhodnutí o nákladech řízení ponechal konečnému rozsudku (výrok II). 4. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že soudy jsou povinny udělat vše pro nalezení spravedlivého řešení (kdy odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06) a nesmí volit přehnaně formalistický postup (nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno novým rozhodnutím v obnoveném řízení, které bylo zahájeno z úřední povinnosti, neboť původní rozhodnutí bylo vydáno trestným činem zaměstnance úřadu. Žalobkyni tak v důsledku nemožnosti užívat vozidlo k provozu na pozemních komunikacích vznikla škoda, jejíž výše je mezi účastníky sporná. Uzavřel (na rozdíl od jiných senátů téhož odvolacího soudu, které rozhodovaly v typově obdobných věcech, například v řízeních vedených pod sp. zn. 30 Co 197/2022, 36 Co 131/2021, 53 Co 403/2021 či 70 Co 236/2022), že mezi nezákonným rozhodnutím a škodou žalobkyně je dána příčinná souvislost, neboť pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, vozidlo by nebylo provozuschopné na pozemních komunikacích, žalobkyně by je nenabyla do vlastnictví a škoda by jí nevznikla. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2598/15, stejně jako na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 336/2011, a ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, týkající se problematiky příčinné souvislosti. Shrnul, že žalobkyně byla v důvěře ve správnost správního aktu, vozidlo, které bylo v době koupě registrováno, do České republiky nedovezla a nemohla předpokládat, že dodatečně bude muset doložit platné registrační doklady k vozidlu, což po ní nelze (s odstupem doby) spravedlivě požadovat. Ze stejných důvodů považoval za licoměrný požadavek, aby žalobkyně nejprve uplatňovala nároky z vad koupeného vozidla u prodávajícího. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil výše popsaným způsobem. 5. Nejvyšší soud však k dovolání žalované svým rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2301/2023-192, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 69 Co 154/2022-173, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V otázce tzv. subsidiarity dovolací soud zaujal názor, podle něhož svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, neboť mu škoda jako základní předpoklad vzniku úspěšného nároku na náhradu škody dosud nevznikla. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká mu škoda spočívající ve ztrátě majetku. Pokud odvolací soud uzavřel, že takové požadavky nelze na žalobkyni klást, neboť by to bylo licoměrné, pak tento názor nebyl dostatečně odůvodněn. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Poukázal na svůj rozsudek ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, a jeho závěr, že pokud je z okolností případu předem zřejmé, že j