30 Cdo 207/2021 – Nejvyšší soud

30 Cdo 207/2021-89 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 164/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, č. j. 70 Co 330/2020-68, takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, č. j. 70 Co 330/2020-68, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020, č. j. 70 Co 330/2020-68, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a řízení bylo zastaveno. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V projednávané věci byla soudu doručena dne 23. 7. 2019 žaloba, kterou se měl I. T. coby žalobce zastoupený advokátem, domáhat zadostiučinění ve výši 331 520 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 35 Cm 313/2006. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 18 C 164/2019-49, uložil žalované zaplatit J. T. částku 153 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v částce 177 920 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 228 Kč (výrok III). 3. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že přestože byla žaloba podána původně jménem I. T., který zemřel dne 29. 3. 2019 (k podání žaloby tedy došlo téměř čtyři měsíce po jeho smrti), po skončení pozůstalostního řízení podal J. T. jako dědic I. T., „návrh na pokračování v řízení“. Soud prvního stupně postupoval dle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a následně vydal usnesení dne 16. 12. 2019, č. j. 18 C 164/2019-32, kterým rozhodl o procesním nástupnictví a připustil, aby J. T. vstoupil do řízení jako žalobce na místo I. T. Následně soud prvního stupně žalobu věcně projednal a o věci rozhodl rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 18 C 164/2019-49. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II usnesení odvolacího soudu). 5. Odvolací soud z podnětu odvolání podaného žalovanou přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně s tím, že se nejprve zabýval splněním podmínek řízení. Odvolací soud uzavřel, že podmínky řízení, konkrétně způsobilost být účastníkem řízení, musí být splněny ke dni zahájení řízení (podání žaloby). Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení nelze dodatečně zhojit, a o sporu tak nelze věcně rozhodnout. Zesnulý I. T., nedisponoval právní osobností (a tedy i způsobilostí být účastníkem řízení) již čtyři měsíce před podáním žaloby, kterou tak nelze považovat za „nezbytný úkon“ advokáta. Neexistujícího účastníka nelze zaměnit za jiného žádnou z cest, které jinak občanský soudní řád připouští. Jediným možným postupem bylo okamžité zastavení řízení; soud prvního stupně nicméně nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví. Rozsudek soudu prvního stupně tedy trpí neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto jej odvolací soud zrušil a řízení ve věci zastavil. Odvolací soud nadto podotkl, že procesně korektním postupem by bylo podat žalobu jménem v úvahu přicházejících dědiců, a po skončení dědického řízení by jako účastník mohl dále vystupovat pouze ten, jenž by disponoval uvedeným nárokem. II. Dovolání 6. Usnesení odvolacího soudu napadl J. T. (dále jen „dovolatel“) v celém rozsahu včasným dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku neodkladného úkonu učiněného původně zmocněným advokátem po smrti zmocnitele. Dovolatel spatřuje splnění podmínky přípustnosti v tom, že tato otázka dílem nebyla v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešena a dílem je řešena dovolacím soudem rozdílně. Z obsahového hlediska následného textu dovolání je však zřejmé, že se dovolatel domnívá, že se odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel uvádí, že na projednávanou věc se uplatní ustanovení § 449 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého učiní zmocněnec po smrti zmocnitele ještě vše, co nesnese odkladu, aby jeho právní nástupce neutrpěl újmu. Podání žaloby advokátem za zesnulého lze podle dovolatele považovat za takový neodkladný úkon, neboť k úmrtí poškozeného došlo až poté, co u žalované předběžně uplatnil svůj nárok a zároveň v době zahájení soudního řízení ještě nebylo známo, kdo jsou jeho dědici. Podání žaloby až po skončení dědického řízení nebylo možné z důvodu hrozícího promlčení nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dle dovolatele jsou na projednávanou věc použitelné závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 550/2020, podle kterého újmou ve smyslu § 449 odst. 1 o. z. se rozumí jakákoliv ztráta, úbytek nebo poškození práv, jimž lze předejít neprodleným jednáním zmocněnce. Odvolací soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení, jež z ustanovení § 449 odst. 1 o. z. činí prakticky obsoletní normu. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze změnil ve výroku I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a ve výroku II tak, že se žalobci přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zároveň navrhl, aby mu byla přiznána i náhrada nákladů dovolacího řízení. 7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). 9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (tj. osobou, o jejíchž právech a povinnostech bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto) a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. V projednávané věci byl dovoláním napaden rovněž výrok II usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností. 13. Dovolání je ovšem přípustné pro vyřešení právní otázky, zda lze podání žaloby po smrti zmocnitele jeho jménem považovat za neodkladný úkon zástupce ve smyslu § 449 odst. 1 o. z., neboť tato otázka dosud nebyla v uvedených souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 14. Dovolání není důvodné. 15. Dle § 19 o. s. ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. 16. Dle § 23 o. z. má člověk právní osobnost od narození až do smrti. 17. Dle § 28 odst. 5 o. s. ř., ztratí-li zastoupený způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě zemře-li nebo zanikne-li zástupce, plná moc zaniká. 18. Dle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 19. Dle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. 20. Dle § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v říze