30 Cdo 2089/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2089/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2089/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2089.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 608/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2089/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PRAHA 10 - Majetková, a. s., IČO 27205703, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3216/163, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-191, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost PRAHA 10 - Rekreace, a. s., IČO 28213963, se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 440 000 Kč jako náhrady škody s tím, že zajišťuje pro děti zejména z Městské části Praha 10 pobyty na tzv. školách v přírodě v Horském hotelu na Černé hoře č. p. 145, v Jánských Lázních (dále jen „Horský hotel“), jehož je vlastnicí. Za tímto účelem uzavřela žalobkyně s Městskou částí Praha 10 a základními školami dvanáct smluv o zajištění škol v přírodě a v období od 16. 10. 2020 do 18. 6. 2021 mělo být zahájeno celkem 19 turnusů. V období od 12. 10. 2020 do 21. 3. 2021 však právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu krizových opatření vydaných v souvislosti s nouzovým stavem (konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 997, 1022, 1079, 1103, 1112, 1116, 1191, 1192, 1197, 1198, 1199, 1201, 1263, 1295, 1332, 1335 a 1376 a z roku 2021 č. 13, 53, 57, 78, 126, 129, 197, 200 a 217 a další „relevantní opatření včetně opatření spočívajících v zákazu volného pobytu osob“; dále jen „předmětná krizová opatření“), která zakazovala konání škol v přírodě a až na několik výjimek i provoz ubytovacích služeb, nemohla pro tyto účely Horský hotel provozovat, a v tomto období se tedy neuskutečnil žádný z 12 plánovaných turnusů, za každý z nichž měla být právní předchůdkyni žalobkyně vyplacena částka 120 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tudíž vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 1 440 000 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 10 C 3/2022-164, uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 275 390 Kč (výrok I) a co do částky 164 610 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 383 882,80 Kč (výrok III). 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 7. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-181, rozhodl, že na straně žalující bude nadále pokračováno se žalobkyní, a poté (svým v pořadí rovněž druhým) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 1 275 390 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3 300 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen a v této části tak nabyl oddělené právní moci. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Žalobkyně v dovolání vymezila jedinou dle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda je stát dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinen nahradit škodu i ve formě ušlého zisku způsobenou krizovými opatřeními přijatými v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru. Takto vymezená otázka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci odvolací soud rozhodl (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů). 6. V rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že § 36 odst. 1 krizového zákona sice upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona a mimo rámec náhrad v § 35 upravených (např. kdy v souvislosti s poskytnutím věcného prostředku dojde ke vzniku věcné škody spočívající v poškození či zničení věci, či při pracovní výpomoci, kdy dojde k újmě na zdraví). Toto ustanovení tedy nelze vykládat tak, že má kompenzovat újmy, které jsou nutným projevem omezení práv fyzických a právnických osob uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády v § 6 krizového zákona, pokud z tohoto zákona přímo nevyplývá opak. V tomto rozsudku tedy Nejvyšší soud uzavřel, že podle § 36 krizového zákona není odškodnitelný ušlý zisk z podnikání žalobkyně v důsledku krizového opatření, kterým bylo toto podnikání omezeno (ve zde řešeném případě byl ve stanovených časech zakázán maloobchodní prodej). 7. Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, v němž pouze došlo k odlišnému omezení jiné podnikatelské činnosti. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu. 8. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 11. 12. 2025 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu