30 Cdo 2196/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2196/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2196/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2196.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Cizinci Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 44a odst. 3 předpisu č. 326/1999 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:1. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2196/2022-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně I. R., zastoupené Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 124/34, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 115 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 2/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. 12 Co 7/2022-75, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. 12 Co 7/2022-75, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 18 C 2/2021-47, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 82 974 Kč (výrok I), žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 32 026 Kč (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 284,70 Kč (výrok III). 2. Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 115 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované. Žalobkyně dne 1. 7. 2015 požádala o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, o její žádosti však bylo rozhodnuto až v březnu 2021, ač žalovaná disponovala všemi potřebnými doklady. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně coby státní příslušnice Ukrajiny požádala dne 1. 7. 2015 o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. K prvnímu výslechu byla ve věci předvolána až v lednu 2016, v mezidobí správní orgán ničeho ve věci její žádosti nečinil. Poté byla žalobkyně opakovaně vyzývána k dokládání příloh k její žádosti, ať již proto, že byly shledány nedostatečnými, nebo proto, že vlivem trvání řízení se již staly neaktuálními. V souvislosti s těmito výzvami bylo řízení celkem čtyřikrát přerušeno, přičemž vydaná usnesení o přerušení řízení žalobkyně vždy napadla odvoláním, z toho jednou opožděně, třikrát pak bezúspěšně. V průběhu řízení žalobkyně žádala opakovaně o prodloužení lhůt k dodání podkladů, avšak podklady následně dokládala nedlouho po uplynutí lhůt původních. V průběhu řízení byla dvakrát seznámena s podklady pro rozhodnutí, avšak ani poté nedošlo k bezodkladnému vydání rozhodnutí. Žalobkyně též opakovaně podala žádost o opatření proti nečinnosti správního orgánu, kdy bylo následně správnímu orgánu uloženo, aby rozhodl ve lhůtě 30 dnů od skončení přerušení řízení, což se však vzhledem k pasivitě správního orgánu nestalo, neboť ten musel opětovně žalobkyni vyzvat k doložení nových dokladů, když původní doklady se staly v důsledku plynutí času neaktuálními. Řízení o žádosti žalobkyně skončilo až dne 11. 3. 2021, kdy jí byl předán průkaz o povolení k dlouhodobému pobytu. Již v průběhu řízení žádala žalobkyně o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě, na tu však nebylo po následujících 6 měsíců nijak reflektováno a až po podání žaloby poskytla žalovaná žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se dopustila nesprávného úředního postupu, neboť porušila povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 14 dnů ve smyslu § 169 odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni újma. Každý člověk, který by se ocitl v postavení žalobkyně, by totiž při takto excesivním překročení lhůt pro vydání rozhodnutí nepochybně vnímal výkon veřejné moci velmi tíživě. Na řízení závisela možnost setrvání žalobkyně v České republice a s tím i její související zdejší aktivity z hlediska její účasti v právnické osobě a i z hlediska jejích sociálních vazeb. Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy přitom soud prvního stupně neshledal jako postačující k odčinění vzniklé újmy. Soud prvního stupně zvážil hlediska upravená v § 31a odst. 3 OdpŠk a analogicky podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovil přiměřené zadostiučinění na částku 82 974 Kč. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 82 974 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze závěru, že zákonná lhůta pro rozhodnutí o žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (na rozdíl od soudu prvního stupně ji dovodil v délce 60 dní) byla sice výrazně překročena, je však též třeba zkoumat konkrétní žalobkyní tvrzenou újmu a tato žalobní tvrzení poměřovat se situací, která by nastala, pokud by tu k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. V této souvislosti odvolací soud poukázal na skutečnost, že v případě, pokud by žalovaná rozhodla o podané žádosti včas, mohlo by dojít k prodloužení povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu nejdéle o 2 roky, zatímco v konkrétní situaci došlo k prodloužení jejího pobytového povolení na základě zákonné fikce reálně na dobu více než 5 let; žalobkyně tak byla po celou dobu předmětného řízení osobou s platným povolením dlouhodobého pobytu na území České republiky. Újma žalobkyně proto fakticky spočívala jen v určité nejistotě o tom, jakým způsobem bude rozhodnuto o její žádosti, přičemž v podstatné míře byla tato nejistota eliminována faktickým prodloužením stávajícího pobytového povolení po celou dobu trvání posuzovaného řízení, a to reálně na dobu významně delší, než po jakou by mohl být pobyt povolen včasným kladným rozhodnutím. Imateriální zadostiučinění je podle odvolacího soudu dostačující satisfakcí a poskytnutí peněžitého zadostiučinění již není na místě. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním. 8. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud svým závěrem, podle kterého nemajetková újma žalobkyně spočívá jen v určité nejistotě o tom, jakým způsobem bude o její žádosti rozhodnuto, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). 9. Dále žalobkyně namítá, že závěr odvolacího soudu, že způsobená újma byla v podstatné míře eliminována tím, že v důsledku nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě žalobkyně nemusela podávat žádosti o prodloužení povolení k pobytu na území České republiky v letech 2017 a 2019, je v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda došlo k porušení tohoto práva, a tedy i pro stanovení odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala situace, kdy účastníku řízení by musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Dále žalobkyně odkazuje na rozsudek