30 Cdo 2222/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2222/2024-186 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 282/12, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 2 398 169 Kč a o přiznání omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 514/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2024, č. j. 14 Co 362/2023-156, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení náhrady majetkové újmy za pokles jeho služebního příjmu o pracovní odměny, osobní ohodnocení, neodsloužené přesčasové hodiny a snížení tarifní třídy, dále náhrady za nemajetkovou újmu za čas nutný pro vyhotovování podání a zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve stigmatizaci žalobce v rámci bezpečnostního sboru. Žalobce požadoval i omluvu uveřejněnou ve sbírce interních aktů řízení (SIAŘ). Tvrdil, že v období od 1. 10. 2003 byl příslušníkem bezpečnostního sboru Policie České republiky a dne 31. 7. 2012 byl rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy číslo 944/2012 propuštěn, přičemž rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím policejního prezidenta plk. Mgr. Martina Červíčka ze dne 26. 10. 2012. Tato rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 8 Ad 17/2012, tudíž je nutné je považovat za nezákonná. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 10 C 514/2015-112, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 2 378 169 Kč (výrok II), zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaný ve sbírce interních aktů řízení (SIAŘ) pod samostatným číslem jednacím uveřejnil omluvu ve znění: „M. F. (uvedení funkce), L. P. (uvedení funkce), M. V. (uvedení funkce), M. Č. (uvedení funkce) se omlouvají P. K. za způsobená příkoří, v souvislosti s jejich nezákonným přístupem k řízení lidských zdrojů“, která bude určena k prokazatelnému seznámení všem policistům a občanským zaměstnancům bezpečnostního sboru Policie České republiky (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II – IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Podle § 241a dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná z www.nsoud.cz). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Brojí-li žalobce proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tak je tomu i v bodech III a V dovolání, tj. příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou spočívající v neumožnění kariérního růstu, studia, ztrátě sociálních kontaktů, a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a majetkovou újmou spočívající ve ztrátě příjmu z odměn a osobních příplatků a v rozdílu platu mezi 6. a 7. tarifní třídou. Nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit. Současně dovolatel v souvislosti s právním posouzením příčinné souvislosti, kromě prostého nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. konkrétní právní otázku, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání není rovněž bezvadné ani stran otázky pod bodem VI dovolání, ohledně zamítnutí rozšíření žaloby, jež je dle žalobce odmítnutím spravedlnosti a porušením práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť zásah do základních práv dovolatele sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), avšak i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §