30 Cdo 2285/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2285/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2009 Spisová značka:30 Cdo 2285/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2285.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2285/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce  J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C., spol. s r.o., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 6/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 98/2005-110, takto: I.  Řízení o „dovolání žalobce“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne  29. listopadu 2004, č.j. 37 C 6/2003-69,  se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 98/2005-110,  se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem  ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 37 C 6/2003-69, zamítl žalobu, aby žalovaná v souvislosti s reportáží, kterou odvysílala dne 18. prosince 2002 v pořadu TV N. O. j.,  uveřejnila na vlastní náklady do osmi dnů od právní moci rozsudku v pořadu této televizní stanice O. j. v českém jazyce odpověď ve znění uvedeném ve výroku rozsudku pod body 1) až 17). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a  o náhradě nákladů řízení placených státem. S odkazem na ustanovení § 5a násl. zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro uveřejnění požadované odpovědi. Poukázal především na skutečnost, že žalovaná reportáž odvysílala v obecném zájmu s ohledem na aktuálnost problematiky domácího násilí; současně nebylo prokázáno, že uveřejněné údaje jsou nepravdivé, takže nemohly zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Nadto žalobce nesplnil ani podmínku pro odvysílání odpovědi, neboť u jednotlivých skutkových tvrzení neuvedl, jak zasáhla do jeho osobnostních práv a jak ho poškodila. Soud připomněl četnost sporů vedených  mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou v důsledku rozvodu manželství a úpravy styku s nezletilými dětmi, poukázal na stížnosti podávané žalobcem, na množství přestupkových řízení vedených mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou a na výsledek trestního řízení u Okresního soudu v Nymburce, v němž žalobce byl nepravomocným rozsudkem z 12. července 2002 uznán vinným trestným činem podle § 213 trestního zákona. Současně vyslovil přesvědčení, že žalobce si sám vybudoval ve svém okolí takovou pověst, že nelze prokázat, zda posluchači reagovali na předmětný pořad nebo na vlastní jednání žalobce, které odvysílání pořadu předcházelo.  K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2005, č.j. 1 Co 98/2005-110, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zabýval se nejprve námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. D. S. se závěrem, že není opodstatněná. Poté, co sám doplnil dokazování a co konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování nesprávně vycházel ze zákona č. 468/1991 Sb., který byl nahrazen zákonem č. 231/2001 Sb., se v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Shledal téma předmětné reportáže jako aktuální a neuvěřil, že by byl žalobce nesouhlasil s jejím natočením; žalobce s redaktorkou hovořil a sám se jí (např.) ptal, „co ještě potřebuje vědět“. Po té, co se soud vypořádal s jednotlivými body žalobcem požadovaného textu, uzavřel, že nejsou dány předpoklady pro uveřejnění odpovědi podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci 21. listopadu 2005, a téhož dne nabyl právní moci. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 20. ledna 2006 dovolání, doplněné podáním ze dne 23. dubna 2007. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní rozpor s platným právem spatřuje v nevyloučení JUDr. D. S. z rozhodování o věci. Namítá dále, že reportáž byla natočena způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy, a to skrytou kamerou bez vědomí a dodatečné autorizace žalobce. Zatímco ostatní osoby vystupující v reportáži byly zřejmě na vysílání reportáže připraveny, žalobce byl de facto „přepaden“ štábem TV N. a nebyl mu dán prostor k předložení důkazů na podporu vlastních tvrzení či k vyvrácení nepravdivých nebo i zkreslujících skutkových tvrzení třetích osob. K jednotlivým bodům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podrobně vyjádřil se závěrem, že byly naplněny veškeré předpoklady pro uložení povinnosti žalované uveřejnit odpověď ve znění uvedeném v žalobě. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Z dovolání vyplývá, že žalobce jím výslovně napadá i rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž  rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.). Procesní předpis nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí  vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jestliže žalobce v označené věci přesto výslovně  napadl odvoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač - jak již bylo uvedeno - není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního  stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99). Řízení o „dovolání“ podaném žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze proto bylo zastaveno. Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dospěl  však k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. V posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně; rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel  dřívější rozsudek téhož soudu, který byl později zrušen odvolacím soudem, avšak důvod spočíval především v proces