30 Cdo 2358/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2358/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2022 Spisová značka:30 Cdo 2358/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2358.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ušlý zisk Advokacie Náhrada škody způsobená státem Dotčené předpisy:§ 5 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb. § 28 předpisu č. 82/1998 Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 116/1998 Sb. § 8b odst. 1 písm. d) předpisu č. 85/1996 Sb. § 9a odst. 1 písm. a) předpisu č. 85/1996 Sb. § 27 odst. 1 předpisu č. 85/1996 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1465/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2358/2021-594 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Terronská 958/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 156/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 15 Co 499/2020-556, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 15 Co 499/2020-556, v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 C 156/2016-512, potvrzen v části výroku III o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení částky 620 097,30 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 C 156/2016-512, v části výroku III o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení částky 620 097,30 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 C 156/2016-512, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 9 740,50 Kč s příslušenstvím a částku 97 020 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), zatímco ve zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 3 283 936 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III). Zároveň s tím žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. Soud prvního stupně (který ve věci rozhodoval již podruhé, neboť v pořadí první jeho rozsudek ze dne 19. 6. 2017, č. j. 22 C 156/2016-189, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 15 Co 587/2017-227) takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal uvedených plnění z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Nt 42/2015-28, o jeho vzetí do vazby. Požadovaná částka, jež v souhrnu odpovídala částce 3 390 696,50 Kč s příslušenstvím, přitom sestávala z částky 82 098,50 Kč připadající na náklady obhajoby, které žalobce ve vazebním řízení vynaložil, dále z částky 2 580 000 Kč odpovídající paušální odměně dle mandátní smlouvy uzavřené v roce 2009 mezi žalobcem a společností IV-Nakladatelství, s. r. o. (dále též jen „Nakladatelství“), jež mu ušla v důsledku ukončení této smlouvy její výpovědí ze strany zmíněné společnosti odůvodněné žalobcovou vazbou, a to za dobu dalších pěti let, po kterou by tato smlouva mohla trvat, a konečně z částky 728 598 Kč, na kterou žalobce vyčíslil ušlý zisk za dobu svého třicetidenního pobytu ve vazbě. 3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, byl žalobce dne 2. 6. 2015 zadržen, přičemž téhož dne bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu krácení daně. Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Nt 42/2015-28, rozhodl o jeho vzetí do vazby, a to z obavy, že by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 44 To 316/2015, však bylo toto rozhodnutí obvodního soudu zrušeno s tím, že podmínky pro žalobcovu vazbu dány nebyly, načež byl žalobce téhož dne z vazby propuštěn. Dále se soud prvního stupně zabýval zmapováním úkonů právní služby, které byly k tomu zmocněnými advokáty provedeny v rámci žalobcovy obhajoby související s jeho vazbou, a částek, které žalobce za tyto úkony uhradil. V rámci těchto úkonů žalobce opakovaně ve vazbě navštěvovala i jeho manželka, advokátka B. G., jež byla po dobu, kdy byl žalobci pozastaven výkon advokacie, ustanovena jeho zástupcem. Řada těchto porad tudíž nesouvisela se žalobcovou obhajobou, nýbrž s otázkami týkajícími se fungování jeho advokátní kanceláře. Na náklady spojené s úkony, které žalobcovi obhájci účelně realizovali v rámci snahy o dosažení zrušení nezákonného rozhodnutí o žalobcově vazbě, tak žalobce vynaložil pouze částku 9 740,50 Kč. 4. K právnímu vztahu mezi žalobcem a Nakladatelstvím soud prvního stupně zjistil, že mandátní smlouvou ze dne 27. 10. 2009 se žalobce zavázal poskytovat Nakladatelství právní služby spočívající v právním poradenství a zastupování ve věcech vymáhání pohledávek, a to za paušální odměnu ve výši 43 000 Kč měsíčně bez daně z přidané hodnoty. Za další právní služby pak žalobci náležela odměna ve výši 3 000 Kč bez daně z přidané hodnoty za hodinu, přičemž žalobce měl rovněž nárok na náhradu za promeškaný čas a náhradu hotových výdajů. Obě smluvní strany byly oprávněny tuto smlouvu vypovědět bez udání důvodu s tím, že výpovědní doba činila dva měsíce a počala plynout první den měsíce následujícího po dni jejího doručení druhé smluvní straně. Od ledna 2014 do května 2015 Nakladatelství sjednanou odměnu žalobci pravidelně hradilo a k jeho službám nemělo výhrady. Na jednotlivých úkonech právní služby se však žalobce osobně nepodílel, neboť je vykonávala žalobcova advokátní koncipientka V. S.. V červnu 2015 byla zmíněná odměna žalobci zaplacena za dobu do 4. 6. 2015, načež poté, co Nakladatelství získalo dne 12. 6. 2015 informaci o žalobcově vazbě, s odvoláním se na tuto skutečnost a z obavy o svou dobrou pověst dne 30. 6. 2015 od mandátní smlouvy „odstoupilo“. Po svém propuštění z vazby dne 2. 7. 2015 žalobce již Nakladatelství s nabídkou další spolupráce neoslovil, byť této spolupráci nic nebránilo. Tato skutečnost, stejně jako zmíněná absence žalobcova osobního podílu na realizaci právních služeb pro Nakladatelství, tak vedla soud prvního stupně k závěru, že zisk, kterého by žalobce dosáhl v dalších pěti letech trvání smlouvy, žalobci neušel v příčinné souvislosti s jeho nezákonnou vazbou. 5. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobcovy daňové příjmy odpovídaly v roce 2014 částce 21 799 240 Kč a výdaje částce 11 992 669 Kč. V následujících letech pak tyto příjmy a výdaje činily 13 955 154 Kč a 6 076 482 Kč (rok 2015), 2 573 753 Kč a 2 405 954 Kč (rok 2016) a 3 610 866 Kč a 2 053 810 Kč (rok 2017). V prvním pololetí roku 2018 žalobce dosáhl příjmu ve výši 1 087 205 Kč a výdajů ve výši 655 097 Kč. Ze zjištění, že žalobcovy výdaje v průměru odpovídaly 62 % jeho příjmů, pak soud prvního stupně dovodil, že průměrná žalobcova marže v uvedené době činila přibližně 38,50 %, což vyplynulo i z předloženého znaleckého posudku. Soud prvního stupně rovněž poukázal na zjištění, která učinil ze žalobcova finančního deníku ve vztahu k období od 1. 6. 2015 do 24. 6. 2015. Z nich totiž vyplynulo, že žalobce, který příjmy a výdaje evidoval dle data jejich úhrady (tj. bez zachycení období, se kterým věcně a časově souvisely), i v této době inkasoval příjmy za právní služby, a to od subjektů a ve výši, kterou soud prvního stupně v rozsudku specifikoval, načež tento soud zkonstatoval, že žalobcova advokátní kancelář fungovala i bez jeho osobní účasti a mohla tak i v uvedené době generovat zisk (prostřednictvím žalobcových zaměstnanců, spolupracujících advokátů či žalobcovy zástupkyně). Zisk, který žalobci za dobu jeho vazby ušel, tudíž odpovídá pouze té části jím uváděného zisku, na níž se mohl podílet on sám svým osobním výkonem advokacie, když žádné další skutečnosti odůvodňující odlišnou konstrukci tohoto nároku žalobce i přes udělené procesní poučení netvrdil ani nep