30 Cdo 243/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 243/2025-187 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Pod Tržním nám. 612/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 165/2021, o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 23/2024-152, takto: I. Dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, se zastavuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 13 Co 23/2024-152, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1 Žalobce se žalobou podanou dne 22. 6. 2021 (ve znění jejích doplnění ze dne 15. 10. 2021, 22. 12. 2021, 1. 11. 2021, 12. 5. 2022 a 1. 12. 2022) domáhá vůči žalované nároku na zaplacení částky 2 383 020 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (ušlého zisku z podnikání) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“. Žalobce tvrdí, že mu byla způsobena škoda v podobě ušlého zisku ve výši 2 383 020 Kč z podnikání v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 – dále jen „předmětné období“, vydáním nezákonného rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru legislativy (veřejná vyhláška – společné rozhodnutí) ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru infrastruktury a územního plánu (veřejná vyhláška - rozhodnutí - stavební povolení) ze dne 16. 11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, kterým byla povolena stavba „Dálnice D3 Tábor - Veselí nad Lužnicí, stavba 0306 - obchvat Tábora (pravý jízdní pás)“. Nabytím právní moci se stalo nezákonné rozhodnutí vykonatelným. Stavebník (Ředitelství silnic a dálnic ČR) tak mohl zahájit a zahájil stavební činnost, kterou zcela odňal přístup k provozovně, v níž žalobce od 2. 9. 2002 podniká na základě živnostenského oprávnění (opravy silničních vozidel, nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej) na adrese Měšice 557, 391 56 Tábor. Poté, co byl přístup po zrušení nezákonného rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, č. j. 5 A 72/2013-137, stavebníkem „obnoven“, se nepodařilo zákaznickou základnu obnovit na původní výši jako před rokem 2012. Není zde jiný důvod, než odliv zákaznické základny vybudované od počátku podnikání (1992-2012) v důsledku odnětí přístupu z pozemní komunikace. Jiné příjmy z podnikání, než tržby z činností opravy silničních vozidel (se specializací opravy a servis motocyklů) a nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, žalobce nemá. Žádosti na náhradu škody, kterou žalobce uplatnil u žalované dne 10. 11. 2020, žalovaná nevyhověla a ničeho mu neuhradila. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 35 C 165/2021-126, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). 4. Soud prvního stupně uvedl, že v případě žalobce bylo zapotřebí, aby v řízení tvrdil a prokázal existující či reálně dosažitelné okolnosti, z nichž lze usuzovat, že by při jejich pravidelném běhu (nebýt škodné události) v předmětném období dosáhl kladného rozdílu mezi příjmy a výdaji, tedy že jeho výsledkem hospodaření by byl zisk. Odvozuje-li žalobce očekávaný majetkový přínos z podnikání, jsou takovými okolnostmi předchozí výsledky jeho hospodaření. Za situace, kdy v letech 2009 až 2017 bylo hospodaření žalobce ztrátové, nelze usuzovat na existující či reálně dosažitelné okolnosti, že by při jejich pravidelném běhu (nebýt škodné události) k zamýšlenému zisku skutečně došlo. Nedosáhl-li žalobce v letech 2009 až 2017 kladného rozdílu mezi příjmy a výdaji (a to proto, že jeho výdaje každoročně překračovaly jeho příjmy), nemohl ani reálně očekávat, že se tak stane v předmětném období, a to ani na základě znaleckého posudku Ing. Petry Petrusové, z něhož se vůbec nepodává, na základě jakých konkrétních skutečností Ing. Petra Petrusová stanovila žalobcův ušlý zisk od 1. 3. 2011 do 31. 12. 2014 ve výši 3 489 977 Kč, když „upravila“ výstupy z předloženého účetnictví za roky 2000 až 2003 a na základě toho vycházela z „korigovaných příjmů“. Znalecký posudek Ing. Petry Petrusové tudíž nemůže být způsobilým důkazem k prokázání tvrzení o ušlém zisku ze žalobcova podnikání. 5. Soud prvního stupně dále uzavřel, že i v případě, že by tvrzená škoda vznikla, nebylo by možno žalobě vyhovět, a to pro absenci příčinné souvislosti. Předmětné rozhodnutí se totiž nijak neprojevilo na příjmu ze žalobcova podnikání. Příčina, proč žalobce v letech 2011 až 2019 nedosáhl z podnikání zisku, spočívala ve způsobu jeho hospodaření, kdy jeho výdaje každoročně překračovaly jeho příjmy, což nakonec vedlo k tomu, že jeho výsledkem hospodaření byla vždy ztráta. 6. Závěrem soud prvního stupně dodal, že se ztotožňuje s názorem žalované, že stavebník (Ředitelství silnic a dálnic ČR) při provádění stavební činnosti vystupuje jako soukromý subjekt, který není nadán veřejnou mocí, a proto přičitatelnost jeho postupů státu (žalované) z hlediska kompenzace škody v režimu OdpŠk nepřichází v úvahu. Žalovaná nemůže nést odpovědnost za to, že se žalobci nedostalo majetkového přínosu v podobě zisku z podnikání, který v předmětném období očekával. Nárok na zaplacení částky 2 383 020 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení žalobce neuplatnil vůči žalované po právu. 7. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a poklesem příjmů žalobce na základě jejich porovnání v čase. Pro souzenou věc je bez významu, z jakých věcných důvodů žalobce konstruoval snížení svého zisku (zjevně) již počínaje rokem 2011 (dle znaleckého posudku Ing. Petrusové); podstatné je právě jen tolik, že o (ve smyslu § 8 OdpŠk jistě nezákonné) rozhodnutí ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013 a navazující neodklizení jím nastolených poměrů, o něž opírá žalobu, zde nešlo. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. 9. Žalobce namítá, že se soudy při rozhodování odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023, a ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021. 10. Dle žalobce také rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež již byly v minulosti opakovaně dovolacím soudem řešeny, avšak měly by být nově vyhodnoceny jinak, případně doplněny, a to i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, a dále ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19. 11. Odvolací soud podle žalobce nevzal v úvahu, že nemůže učinit relevantní právní závěr pouze z daňových přiznání žalobce, jež byla provedena k důkazu, ale je třeba podrobnější analýza individuálního podnikání žalobce (účetnictvím), včetně peněžního deníku, popř. doplněním znaleckého posudku Ing. Petry Petrusové, jak žalobce i sám v řízení navrhoval. Soudy věrohodně nevysvětlily, proč se odchýlily od zcela jiného závěru znalce Ing. Petry Petrusové, která jako znalec z oboru ekonomika vyčíslila ušlý zisk z podnikání žalobce (a tento důkaz byl proveden), a učinily v rozporu s tímto znaleckým posudkem závěr o ztrátě z podnikání žalobce v letech 2012–2014. Plyne-li ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, že při posuzování nároku na náhradu škody nestačí jen samotné zjištění údajů z daňového přiznání, pak právní závěr v napadeném rozsudku, který se opírá toliko o daňová přiznání, je odchýlením se od tohoto pravidla formulovaného dovolacím soudem. Zvláště pak, když žalobce navrhoval provedení důkazu svým účetnictvím, a znaleckým posudkem (popř. jeho doplněním o další roky, které bude chtít vzít soud v úvahu při svém rozhodování). 12. Soudy měly vycházet z předpokladu, že příčinná souvislost je dána a měla být předvídána, a nikoliv posouzena