30 Cdo 2430/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2430/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 11. 2021 Spisová značka:30 Cdo 2430/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2430.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Rozhodčí řízení Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2430/2021-332 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobců a) S. M., nar. XY, bytem XY, Spolková republika Německo, b) DAY, s. r. o., IČO 25741098, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 756/12, c) P. S., nar. XY, bytem XY, d) K. R., nar. XY, bytem XY, e) M. N., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 73/2015, o dovolání žalobců a), d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 19 Co 188/2018-293, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 19 Co 188/2018-293, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2017, č. j. 12 C 73/2015-211, v části výroku I o věci samé a v navazujícím výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a), d) a e) a žalovanou, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se domáhají zaplacení náhrady škody představující náklady řízení vynaložené v rozhodčích řízeních vedených Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 12 C 73/2015-211, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 622 160 Kč, žalobce d) částky 169 960 Kč, žalobce e) částky 156 504 Kč, vždy se 7,75% úrokem za prodlení ročně z těchto částek od 17. 2. 2012 do zaplacení (výrok I), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci b) a c) na straně jedné a žalovanou na straně druhé (výrok II), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovanou co do částky 7 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 17. 2. 2012 do zaplacení (výrok III), uložil žalobcům zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a), d) a e) a žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobcům a), d) a e) zaplatit společně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci se domáhali náhrady škody, když tvrdili, že byli akcionáři společnosti YTONG, a. s., a dne 24. 6. 2003 rozhodla valná hromada této společnosti hlasy hlavního akcionáře o zrušení společnosti a převodu jejího jmění na hlavního akcionáře. Žalobci obdrželi na základě znaleckého posudku za své akcie vypořádání v penězích. Smlouva mezi společností a hlavním akcionářem obsahovala rozhodčí doložku, podle níž měl být nesouhlas minoritních akcionářů s výší vypořádání řešen v řízení před rozhodčím soudem. Dne 8. 10. 2003 podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Brně, v níž požadovali doplatek vypořádání. Dne 14. 7. 2005 Krajský soud v Brně řízení zastavil s tím, že vzhledem k rozhodčí doložce není dána jeho pravomoc. Vrchní soud v Olomouci dne 28. 11. 2005 toto rozhodnutí potvrdil. Dne 24. 6. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl a dne 17. 10. 2009 Ústavní soud odmítl jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Poté, co usnesení Vrchního soudu v Olomouci nabylo právní moci, zahájili žalobci řízení před rozhodčím soudem, ale i v něm tvrdili, že rozhodčí soud nemá pravomoc k projednání věci, neboť rozhodčí doložka se na ně nevztahuje. Rozhodčí soud postupně řízení zastavil ve vztahu ke všem žalobcům. Žalobci podali proti České republice stížnost (číslo 48203/09) k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a ten v rozsudku ze dne 16. 2. 2012 shledal v souvislosti se zastavením řízení před soudy porušení práva žalobců na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a přiznal každému ze žalobců a), c), d) a e) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 EUR a všem žalobcům společně náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy a ESLP ve výši 5 500 EUR. Naopak žalobcům nepřiznal náhradu nákladů rozhodčího řízení, neboť zahájením rozhodčího řízení žalobci neusilovali o získání přístupu k vnitrostátním soudům nebo o nápravu odmítnutí tohoto přístupu. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že náklady rozhodčího řízení činily u žalobkyně a) částku 622 160 Kč, u žalobce d) částku 169 960 Kč a u žalobce e) částku 156 504 Kč. 5. Po stránce právní vyšel soud prvního stupně z ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uvedl, že tato norma rozeznává obecně dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřující k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Proto je v tomto případě podle soudu prvního stupně odpovědnostním titulem jen nezákonné rozhodnutí a nikoliv nesprávný úřední postup, a to jakkoliv nedošlo k formálnímu zrušení soudních rozhodnutí o zastavení soudního řízení pro nepravomoc, avšak nezákonnost byla deklarována rozsudkem ESLP. Soud prvního stupně se však dále dovolal ustanovení § 31 OdpŠk a uvedl, že žalobci se po žalované domáhají náhrady škody, jež měla představovat náklady vynaložené v rozhodčím řízení. Náklady, které žalobci v rozhodčím řízení nesli, však nebyly jimi vynaloženy na změnu či zrušení nezákonného soudního rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu a s odkazem na ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk nemůže být nárok žalobců důvodný. ESLP v této věci zastává názor, že náklady vynaložené v rozhodčím řízení nesouvisely s úsilím o získání přístupu k soudu a tedy nejedná se o škodu, která by zahrnovala náklady řízení, jež byly žalobci účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Nadto podle soudu prvního stupně platí, že dle ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána, neboť pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení, nelze se domáhat nového rozhodnutí o nich cestou žaloby náhrady škody proti státu. Toto ustanovení míří na ty případy, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o náhradě nákladů řízení vůbec nepočítá. Svojí povahou procesní nárok na náhradu nákladů řízení může být změněn do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá, což není případ rozhodčího řízení, a to i s odkazem na ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, dle něhož stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v obchodním věstníku. Tyto statuty a řády mohou určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014). S touto argumentací soud prvního stupně žalobu ve vztahu k žalobcům a), d) a e) jako nedůvodnou zamítl. V