30 Cdo 2553/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2553/2025-230 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 340 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 37/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-207, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 28 Co 119/2024-207, se v částech výroků I až IV, kterými byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2024, č. j. 75 C 37/2022-119, změněn ve výrocích I až IV tak, že se žaloba zamítá co do celkové částky 241 380 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 7. 2022 do zaplacení, a dále ve výroku V o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 340 380 Kč s příslušenstvím, která sestávala ze čtyř dílčích nároků vyčíslených na shodnou částku 85 095 Kč a požadovaných z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena a) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2000, b) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002 a c) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, jež byla všechna vedena u Finančního úřadu pro Prahu 10, jakož i d) nepřiměřenou délkou řízení o vymáhání nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2004, které bylo vedeno u Finančního úřadu ve Voticích (dále též jen „posuzovaná řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2024, č. j. 75 C 37/2022-119, žalobě zcela vyhověl, když rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci čtyřikrát částku 85 095 Kč, vždy s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 7. 2022 do zaplacení (výroky I až IV), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok V). 3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že řízení o nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za roky 2000, 2002 a 2003 byla zahájena dne 2. 6. 2005, kdy Finanční úřad pro Prahu 10 vydal exekuční příkaz na přikázání žalobcovy pohledávky z účtu vedeného u Komerční banky, a. s., načež následujícího dne takto postihl též pohledávku z účtu vedeného u Československé obchodní banky, a. s., jenž však žalobci nenáležel. Řízení o nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2004 bylo zahájeno dne 16. 1. 2008, kdy Finanční úřad ve Voticích vydal exekuční příkaz na srážku ze žalobcovy mzdy. Na základě žádného z uvedených exekučního příkazů nebylo žádné plnění vymoženo. Žalobce byl dne 19. 11. 2018 vyzván k tomu, aby se dne 3. 12. 2018 dostavil na příslušný finanční úřad k jednání ve věci předmětných daňových nedoplatků, přičemž na nesplnění těchto svých daňových povinností byl finančním úřadem znovu upozorněn listinou ze dne 1. 4. 2019. Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2019, č. j. 4379532/19/2002-51523-105354, správce daně zamítl žalobcovu námitku prekluze předmětných nedoplatků s odůvodněním, že prekluzivní lhůta v jejich případě uplyne až dne 1. 1. 2022, resp. dne 29. 11. 2022. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil správní žalobou podanou dne 29. 7. 2019 k Městskému soudu v Praze, který ji projednal v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Af 32/2019, jež bylo zatíženo dvouletým průtahem spadajícím do doby od září 2019 do listopadu 2021 a následně vyústilo ve vydání rozsudku ze dne 24. 11. 2021 (doručeného žalobci dne 9. 12. 2021), kterým uvedený soud napadené rozhodnutí finančního úřadu zrušil, a to za současného vrácení věci tomuto úřadu k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplynulo, že žalobce, který se o své daňové povinnosti průběžně zajímal, požádal dne 15. 12. 2010 o prominutí příslušenství k daňovým pohledávkám vztahujícím se k letům 1999 až 2003, přičemž následně vydaná zamítavá dvě po sobě jdoucí rozhodnutí finančního úřadu z let 2011 a 2015 byla vždy zrušena správními soudy s tím, že naposledy se tak stalo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 8 Af 44/2015. Oproti názoru finančního úřadu vyjádřenému v jeho rozhodnutí ze dne 30. 5. 2019 přitom Městský soud v Praze dospěl v citovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2021 k závěru, že se prekluzívní lhůta po dobu vedení zmíněných řízení u správního soudu nestavěla, pročež uplynula již dne 31. 12. 2014, což dle soudu prvního stupně platí též o daňové pohledávce za žalobcem vztahující se k roku 2004. Dne 7. 2. 2022 proto finanční úřad všechny předmětné daňové nedoplatky z daňového účtu žalobce odepsal. 4. Žalobce svůj požadavek vznesený v tomto řízení předběžně uplatnil u žalované žádostí ze dne 24. 1. 2022, na kterou však žalovaná reagovala odmítavě. 5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace prvostupňovým soudem citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dále zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dospěl tento soud k závěru o důvodnosti podané žaloby. Poté, co soud prvního stupně nepřisvědčil námitce promlčení uplatněných nároků, kterou žalovaná v řízení vznesla, totiž uzavřel, že všechna čtyři posuzovaná řízení, z nichž první tři trvala od 2. 6. 2005 do 7. 2. 2022 a čtvrté pak od 16. 1. 2008 do 7. 2. 2022, byla nepřiměřeně dlouhá. Nepřiměřenost jejich délky však dle soudu prvního stupně nevyplývá z jejich délky celkové, ale ze skutečnosti, že příslušný správce daně tato řízení neukončil současně s uplynutím výše zmíněné prekluzívní lhůty, dokdy tato řízení, v nichž žalobce figuroval v „zaslouženém“ postavení daňového dlužníka (neboť svou daňovou povinnost nesplnil), probíhala standardně, bez chyb a přiměřeně dlouho, ale namísto toho je vedl i v letech 2015 až 2022, kdy již stát v důsledku nastalé prekluze se žalobcem jako s daňovým dlužníkem jednat neměl, tj. po dobu dalších více než sedmi let, do níž nadto spadá i výše zmíněný průtah nastalý v řízení vedeném před správním soudem. Za ty části posuzovaných řízení, které spadající do období po 1. 1. 2015, tak žalobci přísluší dle soudu prvního stupně odškodnění presumované nemajetkové újmy, kterou v důsledku nepřiměřené délky těchto řízení utrpěl. Toto odškodnění, jež žalobci náleží v penězích a které soud prvního stupně vyčíslil v souladu s požadavkem žalobce pouze za dobu do 9. 12. 2021, kdy mu byl doručen výše zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, přitom soud prvního stupně vyčíslil ve vztahu ke každému z posuzovaných řízení za pomoci základní částky ve výši 16 000 Kč za první dva roky toho kterého řízení, jakož i za každý další rok jejich trvání, čímž dospěl k částce 96 000 Kč za každé řízení, kterou již za pomoci kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk dále nijak nemodifikoval. Skutečný nárok žalobce tak dle soudu prvního stupně v případě každého z posuzovaných řízení jeho žalobní požadavek převýšil. 6. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV změnil tak, že žalobu co do částek 60 345 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 25. 7. 2022 do zaplacení vztahujících se ke každému jednotlivému daňovému řízení zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výroky I až IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která po částečném zopakování dokazování dále doplnil o zjištění týkající se průběhu shora zmíněných řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 44/2015 a sp. zn. 14 Af 32/2019, a poté připomenul závěr soudu prvního stupně, podle kterého k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu mělo v posuzovaných řízeních dojít až od 1. 1. 2015, odkdy tato řízení probíhala navzdory prekluzi vymáhaných daňových nedoplatků, pro niž již tyto nedoplatky neměly být na daňovém účtu žalobce evidovány. Aniž odvolací soud zaujal k tomuto závěru soudu prvního stupně jakékoliv vlastní stanovisko, dále uvedl, že z iniciativy odvolání žalované považoval za předmět odvolacího řízení posouzení otázky, zda v důsledku popsaného nesprávného úředního postupu žalobci skutečně