30 Cdo 2572/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2572/2024-605 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. J., Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční nám. 14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 294 479 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 52/2024-572, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 12. 2023, č. j. 18 C 52/2015-539, zamítnul žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 194 479 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a opravil výrok II svého rozsudku tak, že správně zní „ve výši 1200 Kč“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku a dále i v řízení o přiznání k DPH a dani z příjmu fyzických osob za období v letech 1997 a 1998 (dále jen „posuzované řízení“), přičemž zadostiučinění požaduje za období od 29. 5. 2001 do 14. 2. 2020 a rovněž za nepřiměřenou délku probíhajícího odškodňovacího řízení včetně délky předběžného projednávání před žalovanou. V rámci předběžného projednání byl uplatněný nárok žalobce zčásti uspokojen žalovanou, kterou mu bylo vyplaceno 66 250 Kč. 4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce svými podáními domáhal kompenzace za délku řízení o převedení přeplatku na dani, přičemž toto řízení podle soudu prvního stupně započalo dne 23. 1. 2006 a skončilo dne 14. 2. 2020. Po posouzení délky řízení stanovil soud prvního stupně základní částku na 234 000 Kč, kterou následně ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“) modifikoval tak, že základní částku snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti a naopak zvýšil základní částku o 10 % pro objektivní vadu v postupu rozhodujících orgánů. Nakonec také přistoupil ke snížení základní částky o dalších 50 % z důvodu podstatně sníženého významu řízení, neboť posuzované řízení se týkalo přeplatku ve výši 14 773 Kč, kterou lze považovat za bagatelní. Přiměřené zadostiučinění tak nakonec stanovil jako částku ve výši 70 200 Kč. I přes to však soud prvního stupně žalobu zamítnul, neboť zohlednil skutečnost, že správce daně přiznal a vyplatil žalobci na úrocích z neoprávněného jednání správce daně částku ve výši 183 857 Kč, přičemž podle § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Žalobci tak byl podle soudu prvního stupně již před podáním žaloby poskytnut účinný prostředek nápravy práva, které bylo porušeno tím, že kompenzované řízení přesáhlo dobu, kterou je možno považovat za přiměřenou. 5. Ve svém odvolání následně žalobce namítal, že na zadostiučinění ve výši 70 200 Kč nebylo možné započítat žádný úrok, protože přiznávané úroky se týkaly jiných řízení než těch, za které bylo stanoveno zadostiučinění. Soud prvního stupně podle žalobce také nesprávně hodnotil kritérium chování poškozeného (neboť nepřihlížel k jím podané žalobě na nečinnost) a kritérium významu řízení. Nesprávný byl také závěr soudu prvního stupně o tom, že by žalobce byl v rozhodné době podnikatelem s rozsáhlými příjmy a „nechvalitebnou platební morálkou“. 6. K podanému odvolání odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Částečně přisvědčil žalobci co do započítávání úroků vzniklých v jiných daňových řízeních, jak byly v odlišných kompenzačních řízeních započítány na různé jiné žalobcem uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že lze takto zohlednit pouze částku 13 833 Kč, neboť pouze ve vztahu k ní jde o úrok související s nyní posuzovaným řízením; ve vztahu k další částce 170 024 Kč se jedná o úroky z neoprávněného jednání ve vztahu k platebním výměrům na daňová penále z jiných řízení, k těm tak nebylo možné přihlížet, ani provést v tomto řízení žalovanou požadovaný zápočet. Na částku 70 200 Kč stanovenou soudem prvního stupně tak bylo možné z úroku započíst pouze částku 13 833 Kč a dále částku 66 250 Kč již poskytnutou žalovanou. Jelikož však součet těchto částek převyšoval výši zadostiučinění určenou soudem prvního stupně, jeho rozsudek odvolací soud jako výrokově správný potvrdil. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu [patrně v celém jeho rozsahu] podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na čtyřech otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. šlo o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. 8. Konkrétně tak dovolatel namítal, že (1) plnění poskytnuté jako daňový úrok je možné započítat jen jednou. Soudem započtená částka 13 833 Kč (podle dovolatele správně 10 553 Kč) však již byla započtena v jiném řízení, jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 30 Co 241/2022-192. Pokud by soudy postupovaly správně, měly v nynějším řízení namísto částky 13 833 Kč započíst toliko 803 Kč, a tedy dovolateli ve výsledku přiznat zadostiučinění ve výši 3 147 Kč. Ač dovolatel přiznává, že jde o částku drobnou, je pro dovolatele zásadní, neboť od úspěchu ve věci samé se odvozuje jeho nárok na náhradu nákladů řízení přesahující podstatně 150 000 Kč. Podle dovolatele se soudy odchýlily od řešení vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015. Tato argumentace (oddíl II dovolání) byla s identickou textací převzata také do navazujícího oddílu III dovolání, který se liší toliko posledním odstavcem, ve kterém dovolatel (oproti závěrům jeho oddílu II; viz výše) uvedl, že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil. 9. Dovolatel také zdůraznil, že (2) přiznaný nárok podle § 254 daňového řádu lze započítat buď na majetkovou újmu poškozeného, anebo na nemajetkovou újmu, nikoliv však na obě zároveň. Dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2023, č. j. 9 Afs 282/2020-46, a ze dne 15. 9. 2023, č. j. 10 Afs 78/2022-38, ze kterých podle dovolatele vyplývá, že úrok podle § 254 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu škody. To podle něj vyplývá také z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 8/23. Tato otázka je podle dovolatele dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená. 10. Podle dovolatele dále soud prvního stupně (3) postupoval započtením podle § 251d daňového řádu nezákonně, neboť všechny úroky vznikly přede dnem 31. 12. 2020, a proto na ně výše uvedené ustanovení nelze aplikovat. Ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo platné ani účinné, odvolací soud je tedy aplikovat nemohl. Započtení bylo tedy provedeno podle ustanovení právního předpisu, který ke dni vydání napadeného rozhodnutí neexistoval. 11. Dovolatel také vyzdvihl, že (4) kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 1320/10, hraje při stanovení odškodnění ústřední roli a soudy by mu tak měly věnovat nejvyšší možnou péči. Soudy podle dovolatele překročily hranice dispoziční zásady, pokud přijaly závěr o bezvýznamnosti převáděného přeplatku pro dovolatele vzdor tomu, že v této otázce zůstala žalovaná zcela pasivní. Závěr odvolacího soudu, že žalobce je podnikatel s rozsáhlými příjmy a plátce DPH byly důkazně zcela nepodložené. Podle dovolatele tak závěry odvolacího soudu zakládají extrémní nesoulad mezi právním hodnocením a skutkovými zjištěními. 12. Nakonec dovolatel uvedl, že (5) odvolací soud nesprávně posoudil jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Podle dovolatele nemůže být instančnost řízení vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způ