30 Cdo 2586/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2586/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2586/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2586.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2586/2023-273 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a. s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 83 223,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 16/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 44 Co 35/2023-259, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 83 223,05 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy, jež mu měla být způsobena v příčinné souvislosti se zákrokem strážníka Městské policie Brno provedeným při silniční kontrole dne 12. 8. 2016, v jehož důsledku měl být žalobce poškozen na svém zdraví. Požadovaná částka představovala součet náhrad bolestného, ztráty na výdělku za dobu žalobcovy pracovní neschopnosti, nákladů vynaložených na léky a na startovné v běžeckém závodě, kterého se žalobce nemohl pro své zranění zúčastnit, a nákladů právního zastoupení za obdržené právní služby. Původně žalobce požadoval zaplatit částku o 3 000 Kč vyšší, ve vztahu k tomuto rozdílu však bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 229 C 16/2017-233, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II). Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda se odvolací soud v napadeném rozsudku vypořádal se skutečnostmi významnými z pohledu aplikace § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (tj. s tím, zda zákrok strážníka městské policie byl oprávněný a přiměřený) způsobem vyhovujícím § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy procesněprávní otázka přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v dotčené části, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 405/03, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Za situace, kdy je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud v souvislosti s aplikací § 24 odst. 1 zákona o obecní policii vycházel (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku), jakož i to, že těmto skutkovým závěrům prvostupňového soudu i na něj navazujícímu závěru tohoto soudu o oprávněnosti a přiměřenosti sporného zákroku přisvědčil (viz body 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku), k čemuž odvolací soud dále dodal, že se tak mělo stát v reakci na žalobcovo protiprávní jednání (jak plyne z bodů 16 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku), je napadený rozsudek ve vztahu k dotčené problematice způsobilým pramenem poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když toto rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, jak se stalo i v tomto případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Odvolací soud současně dostál i dalším požadavkům plynoucím z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). V části dovolání, v níž žalobce podrobil kritice závěr odvolacího soudu o oprávněnosti a přiměřenosti inkriminovaného zásahu strážníka obecní policie, který měl žalobce svým protiprávním jednáním vyvolat (tedy o naplnění liberačních důvodů upravených v § 24 odst. 1 zákona o obecní policii), pak podané dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k této otázce totiž žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezil. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rov