30 Cdo 2610/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2610/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2016 Spisová značka:30 Cdo 2610/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2610.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Daňová exekuce Náklady řízení Zastoupení Dotčené předpisy:§ 31 předpisu č. 82/1998Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 177/1996Sb. § 8 předpisu č. 177/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2610/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně GARANTRANS, s. r. o., identifikační číslo osoby: 25820117, se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská 1199/10, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 8/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 54 Co 489/2014-91, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 54 Co 489/2014-91, se ve výroku I, v části výroku II, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku III zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala žalobou na žalované zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 21. 10. 2012 do zaplacení na základě nároku na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na zrušení nezákonného rozhodnutí v podobě exekučního příkazu Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2011, č. j. 357971/11/010942106002. Ze žaloby vyplývá, že tento exekuční příkaz byl vydán k vymožení nedoplatku daňového dlužníka – společnosti Ekohav, s. r. o., identifikační číslo osoby 24731889 (dále jen „daňový dlužník“), přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to údajné pohledávky daňového dlužníka za žalobkyní v celkové výši 32 427 255,65 Kč. V exekučním příkazu správce daně zakázal žalobkyni po dobu trvání daňové exekuce vyplatit tvrzenou pohledávku daňovému dlužníku a jakkoli s ní nakládat. Žalobkyně nebyla v postavení dlužníka vůči daňovému dlužníkovi, což ostatně dostatečně nevymezil ani správce daně v předmětném exekučním příkazu. Žalobkyně se proti exekučnímu příkazu odvolala a Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 27. 2. 2012 exekuční příkaz zrušilo a řízení ve věci daňové exekuce zastavilo. Částku 500 000 Kč žalobkyně vynaložila na odbornou pomoc v oblasti daňového poradenství za účelem posouzení správnosti a zákonnosti postupu správce daně a obrany proti němu. Žalobkyně si najala společnost ARIADNA, s. r. o., identifikační číslo osoby: 645 81 144, aby ji v odvolacím řízení zastupovala na základě mandátní smlouvy ze dne 11. 7. 2011. Tato společnost také zpracovala odvolání a doplnění odvolání. Žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila u Ministerstva financí, které odmítlo náhradu poskytnout. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 25 C 8/2013-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 21. 10. 2012 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu 488 300 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III). Nad rámec výše uvedených skutkových tvrzení žalobkyně soud prvního stupně dále zjistil, že písemné odvolání datované 11. 7. 2011 a písemné doplnění odvolání datované 18. 7. 2011 bylo vypracováno na hlavičkovém papíře žalobkyně a podepsáno jednatelem žalobkyně. Následně společnost ARIADNA, s.r.o., předložila správci daně plnou moc opravňující jednat jménem žalobkyně v řízení ve věci předmětného exekučního příkazu. Jednatel společnosti Mgr. J. J. se dostavil ke správci daně dne 27. 7. 2011, přičemž nahlížel do správního spisu, následně podal stížnost proti postupu správce daně při nahlížení do spisu. Z výslechu svědka soud zjistil, že text odvolání i doplnění odvolání zpracoval JUDr. K. ze společnosti ARIADNA, s.r.o. Text byl zaslán svědkovi ke kontrole. Následně byl text na základě e-mailové komunikace mezi svědkem a JUDr. K. upraven. Text byl vytištěn a podepsán jednatelem žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že náhrada nákladů řízení náleží za všech 9 nárokovaných právních úkonů dle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy že speciální tarifní hodnota je v tomto typu řízení stanovena na 5 000 Kč. Za jeden úkon právní služby tedy náleží dle § 7 advokátního tarifu ve výši 1 000 Kč. K částce 9 000 Kč za právní úkony náleží také částka 2 700 Kč, která představuje devětkrát paušální náhradu nákladů žalobkyně ve výši 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu. Proti tomuto rozhodnutí podaly obě strany řádné a včasné odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil výrok II ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně tak, že se částka, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit mění na 104 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 10. 2012 do zaplacení a ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud po přezkumu rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné a odvolání žalobkyně je opodstatněné jen zčásti. Rozhodl, že náklady vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí spočívající v odměně za služby poskytované daňovým poradcem rovněž představují náklady řízení, které lze nahradit za podmínek § 31 zák. č. 82/1998 Sb., avšak s tím, že náhrada nákladů řízení není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pro účely advokátního tarifu nebyla žalobkyně účastnicí správního řízení, ale účastnicí exekučního řízení. Za tarifní hodnotu tedy určil výši plnění v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, které bylo předmětem daňového exekučního řízení. Za účelné ovšem uznal pouze 4 z 9 právních úkonů, za které náleží mimosmluvní odměna v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Odvolací soud tedy žalobkyni přiznal celkem 115 800 Kč a nepřiznal náhradu nákladů řízení soudy obou stupňů žádnému z účastníků. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter řízení, jehož byla žalobkyně účastnicí (daňového exekučního řízení). Dle názoru dovolatelky je daňová exekuce správním řízením. Tento názor podkládá odkazy na § 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d. ř.“), systematiku daňového řádu, § 134 odst. 3 d. ř., v němž je charakterizováno daňové řízení jako soubor dílčích řízení včetně exekučního, komentář k § 134 d. ř. a odbornou literaturu k této problematice. Zdůrazňuje rozhodovací pravomoc správce daně v rámci daňového exekučního řízení a rozporuje argumentaci žalobkyně odkazující na subsidiární aplikaci o. s. ř. Na daňové exekuční řízení se tedy má místo § 8 odst. 1 advokátního tarifu použít § 10 advokátního tarifu jako úprava speciální. Další námitka vznesená v dovolání se týká nesprávného posouzení zastoupení žalobkyně ze strany obou soudů nižších stupňů. Dovolatelka tvrdí, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jejími námitkami, že mandátní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a společností ARIADNA, s. r. o., nemohla založit zastoupení bez plné moci, která však byla vystavena až 15. 7. 2011 (a správci daně zaslána dne 18. 7. 2011), tedy po podání odvolání, které podala žalobkyně vlastním jménem dne 11. 7. 2011. Dovolatelka odkazuje na úpravu mandátní smlouvy v § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „ObchZ“, výslovně pak na § 568 odst. 3 ObchZ obsahujícího podmínku písemné plné moci pro uskutečnění právních úkonů jménem mandanta. Svůj názor dále opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/1995, ze kterého vyplývá požadavek na objektivní existe