30 Cdo 268/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 268/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2017 Spisová značka:30 Cdo 268/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.268.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 523/1992Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 523/1992Sb. § 31 předpisu č. 82/1998Sb. § 39 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 268/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Českého národního investičního obchodně-podnikatelského fondu a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 472 85 842, se sídlem v Praze 6, Podbabská 20, zastoupené Mgr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1 108 719 Kč s příslušenství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 167/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č. j. 20 Co 340/2004-50, takto: I. Dovolání žalobkyně se v části, v níž napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č. j. 20 Co 340/2004-50, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 12 C 167/2003-35, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba v částce 113 643,70 Kč, odmítá. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 12 C 167/2003-35, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba v částce 995 075,30 Kč, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10 2004, č. j. 20 Co 340/2004-50, v rozsahu, v němž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byla zamítnuta žaloba v částce 995 075,30 Kč, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 995 075,30 Kč jako škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované spočívající v nákladech účelně vynaložených na zrušení nezákonných rozhodnutí finančního úřadu. Žalobkyně se dále též domáhala částky 113 643,70 Kč jako škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované spočívající v neuhrazené části ušlého zisku. Finanční úřad pro Prahu 1 platebním výměrem ze dne 15. 2. 1999, č. j. 27967/99/001915/4619, dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmu právnických osob ve výši 717 300 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993 a platebním výměrem ze dne 15. 2. 1999, č. j. 2877/99/001915/4619, dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob ve výši 667 890 Kč za zdaňovací období 1. 1. 1995 do 31. 12. 1995. Rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 13. 2. 2002, č. j. 45132/02/006512 a 45133/02/006512, bylo žalobkyni za opožděnou úhradu daně předepsáno penále ve výši 1 068 708 Kč a 814 001 Kč. K žádosti žalobce vydal dne 27. 3. 2002 Finanční úřad pro Prahu 1 rozhodnutí, kterým ověřil splnění podmínek neplatnosti shora označených dodatečných daňových výměrů pro nesplnění náležitostí podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) zákona č. 337/92 Sb. K odvolání žalobkyně rozhodl Finanční úřad pro Prahu 6 dne 9. 4. 2002 o zrušení platebních výměrů na daňové penále a přiznal žalobkyni nárok na úrok za období od 7. 4. 1999 do 9. 4. 2002 z částky 1 385 190 Kč, jež byla žalobkyni vrácena po lhůtě. Dne 1. 3. 2002 uzavřela žalobkyně se společností Auditorská a daňová kancelář, s. r. o. smlouvu o prověrce daňových řízení vedených s klientem od roku 1995 a dodatkem k této smlouvě ze dne 8. 3. 2002 byla sjednána odměna auditorské společnosti ve výši 29 % + DPH z docíleného snížení daně nebo jejího příslušenství. V souladu s tímto ujednáním zaplatila žalobkyně auditorské společnosti odměnu ve výši 421 790,40 Kč a 573 284,90 Kč, tedy celkem odměnu ve výši 995 075,30 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 12 C 167/2003-35, zamítl. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, uvedl, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a auditorskou společností je absolutně neplatná pro obcházení ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců (dále jen „zákon o daňovém poradenství“), neboť určuje odměnu jako podíl na docíleném snížení daně, daňové úspoře nebo daňové úlevě. Žalobkyni proto se svým nárokem odkázal na auditorskou společnost, po níž se může vydání částky domáhat jako bezdůvodného obohacení. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého zisku, soud prvního stupně uvedl, že žalovaná ušlý zisk nahradila podle speciálního zákona a v daném případě nelze aplikovat občanský zákoník. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 20 Co 340/2004-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého zisku, uvedl, že není zřejmé, z čeho žalobkyně možnost zisku v ní uváděné výši dovozuje. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání uvedla, že rozhodnutí závisí na posouzení otázky zásadního právního významu, a to zda je absolutně neplatná smlouva o prověrce daňových řízení vedených s klientem uzavřená mezi auditorskou společností a jejím klientem, v níž je odměna sjednána jako podíl na docíleném snížení daně nebo jejího příslušenství, pro obcházení ustanovení § 3 odst. 3 zákona o daňovém poradenství. Dovolatelka se domnívá, že předmětné ustanovení dopadá výhradně jen na daňové poradce a nikoliv na auditory či auditorské společnosti, což jednoznačně vyplývá ze znění zákona, a proto jím nemohla být dotčena platnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání n