30 Cdo 2759/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2759/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2005 Spisová značka:30 Cdo 2759/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2759.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 2759/2004-72 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně Jiřiny Bohdalové, narozené dne 3. května 1931, bytem v Praze 10, Kunická č. 11, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 24, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 112/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, ve výroku ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č.j. 37 C 112/2003-35, v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované vypustit data a údaje o žalobkyni v elektronických médiích přístupných veřejnosti a ve výroku III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2004, č.j. 37 C 112/2003-35, výrokem I. určil, že žalobkyně byla neoprávněně evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích (lustrační zákon). Ve výroku II. žalobu zamítl, pokud žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou v elektronických médiích přístupných veřejnosti a z tištěné formy veřejného seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti ihned vypustit data vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně, krycí jméno Jaroslava pod spisovou značkou 9832, a další údaje vztahující se k žalobkyni. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2004, č.j. 1 Co 113/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil s tou výjimkou, kdy žalované uložil vypustit v elektronických médiích přístupných veřejnosti údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobkyně. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve vztahu k té části výroku, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil, mimo jiné uvedl, že účelem zákona č. 107/2002 Sb., je podle jeho ustanovení § 1 a § 7 odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím tajných, represivních složek totalitního státu a zveřejnění údajů o těchto vykonavatelích. Zde však zákon nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně, resp. neoprávněně. Podle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím k uvedeným ustanovením, stejně tak jako k ustanovením § 159a odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pravomocný rozsudek závazný pro účastníky a podle odst. 4 téhož zákona též pro všechny orgány, nelze k tíži žalobkyně nerespektovat soudní rozhodnutí [jímž bylo určeno, že žalobkyně byla neoprávněně evidována v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb.] jen z důvodů obecné formulace užité zákonodárcem v § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Odvolací soud zde současně přihlédl i k článku 10 Listiny základních práv a svobod, který každému občanovi zaručuje právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Nadto poukázal na ustanovení § 19 lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Toto ustanovení nebylo zrušeno a není možno dovozovat, že jej "nepřímo" zrušil právě zákon č. 140/1996 Sb., ve znění zákona č. 107/2002 Sb. V tomto případě není možno dát přednost právu na informace před ochranou osobnostních práv fyzické osoby. Jestliže jsou proto v elektronických médiích obsaženy údaje o žalobkyni, která byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně, dovodil odvolací soud důvodnost požadavku na jejich odstranění. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. července 2004, přičemž žalované (resp. jejímu zástupci) byl doručen téhož dne. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. září 2004 včasné dovolání, a to výslovně jen proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Přípustnost dovolání dovolatelka odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a podává je z důvodu obsaženého v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka se tak domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany vydají tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu a archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Ustanovení § 19 lustračního zákona zakazovalo zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo nálezu nebo jakýchkoliv podkladů k jejich vypracování bez předchozího souhlasu občana. Tuto povinnost (však) nepřímo zrušil zákon č. 107/2002 Sb., který stanovuje povinnost Ministerstvu vnitra publikovat určité údaje. Žalovaná proto byla povinna na základě uvedeného zákona tyto informace publikovat. Aby došlo k minimalizaci zásahu do osobnostních práv, učinila v odůvodněných případech do vydaného seznamu poznámku, "že pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že konkrétní osoba byla evidována neoprávněně jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona". Zákon č. 107/2002 Sb. nezná výjimku z publikace informací, které zákon ukládá zveřejnit. Možnost k takovému úkonu dává v předmětném zákoně ustanovení § 2 odst. 4, když k vynětí dokumentu ze zpřístupnění a zveřejnění je třeba návrhu orgánu příslušného podle tohoto zákona ke zpřístupňování, se kterým vyslovil souhlas orgán Poslanecké sněmovny pro sledování procesu zpřístupňování. Zákonodárný sbor tak postavil nad zájmy fyzických osob zájem na zveřejnění evidence bývalých bezpečnostních složek. Konečně dovolatelka má zato, že není možno jít nad rámec zákona a určité osoby vyjmout ze zveřejněného seznamu. Dovolatelka konečně vytýká napadenému rozsudku neurčitost posuzovaného výroku, když z jeho obsahu není možno konkrétně dovodit, v kterých elektronických médiích a jaké údaje (na základě kterých evidenčních záznamů) mají být vypuštěny. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl (v uvedeném rozsahu) zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K uvedenému dovolání podala písemné vyjádření žalobkyně. Mimo jiné připomíná, že není možno nadřazovat nad zájmy fyzických osob (resp. jejich osobnostním právům) jakákoliv jiná účelová stanoviska. Celkově pak vyslovuje s obsahem dovolání nesouhlas a navrhuje, aby mu nebylo vyhověno. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, za níž jedná osoba uvedená v § 21 o.s.ř. (§ 241 odst. 2 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a fakticky též podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a téhož zákona, když v textu vytýká konkrétní vady řízení. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalovaná jím napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změn