30 Cdo 2894/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2894/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2894/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2894.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.04.2025II.ÚS 1059/25 Pavel Šámal Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2894/2024-1187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 45, správce konkursní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Moskevská 95/45, IČO 48039691, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Holšická 1458, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 358 483 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 329/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 16 Co 27/2024-1164, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 12 C 329/2015-573, kterým žalobu o zaplacení částky 358 483 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2015 do zaplacení v plném rozsahu zamítl. Tento první rozsudek soudu prvního stupně však byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 2. 7. 2019, č. j. 16 Co 176/2019-618, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 2. Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 12 C 329/2015-1071, opětovně žalobu v celém rozsahu zamítl. I tento druhý rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2023, č. j. 16 Co 197/2023-1093, zrušen a věc byla znovu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 12 C 329/2015-1114, žalobu opět zcela zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 21 400 Kč (výrok II) a státu částku 42 355,50 Kč (výrok III). 4. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 16 Co 27/2024-1164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 5. Zaplacení částky 358 483 061 Kč s příslušenstvím se žalobce jako správce konkurzní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) po žalované domáhal z titulu náhrady škody, která měla být způsobena konkurzní podstatě úpadce nezákonným rozhodnutím, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, jenž byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 29 Cdo 1361/2009-324, a kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vyloučení pozemku p. č. 1652/1 s budovou č. p. 261, pozemku p. č. 1652/2, pozemku p. č. 1652/3 s budovou č. p. 780, pozemku p. č. 1652/4 s budovou č. p. 781 a pozemku p. č. 1652/7 v k. ú. Hloubětín (dále jen „předmětné nemovité věci“) z konkursní podstaty úpadce. Společnost ESOLUS spol. s r. o., která se tohoto vyloučení domáhala, pak předmětné nemovité věci před zrušením rozsudku Vrchního soudu v Praze převedla na třetí osobu, což vedlo k následnému konečnému zamítnutí žaloby o jejich vyloučení z konkursní podstaty. Požadovaná částka pak představuje jednak hodnotu předmětných nemovitých věcí ve výši 317 195 060 Kč a jednak ušlý zisk z jejich pronájmu za období od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2011 (tj. za období, po které by byly předmětné nemovité věci zahrnuty v konkursní podstatě předtím, než by došlo k jejich zpeněžení) ve výši 41 288 001 Kč. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 7. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky o náhradě nákladů řízení. O nepřípustnosti dovolání proti takovým výrokům pak byl žalobce v napadeném rozsudku odvolacím soudem poučen. 8. Ve vztahu k dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka procesního práva týkající se posouzení míry rozsáhlosti doplnění dokazování odvolacím soudem dle § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud poté, co se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se společnost ESOLUS spol. s r. o. nestala vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť jako vydražitel zaplatila nejvyšší podání po lhůtě jí stanovené, a doplnil dokazování za účelem zjištění, zda a kdy nabylo usnesení o příklepu ze dne 20. 9. 2005, č. j. 067 Ex-957/2004-431 (dále jen „usnesení o příklepu“), právní moci (tj. zda a kdy bylo doručeno všem účastníkům včetně úpadce jako povinného), dospěl k odlišnému právnímu závěru, že se společnost ESOLUS spol. s r. o. vlastníkem předmětných nemovitých věcí stala a že excindační žaloba (nebýt převodu předmětných nemovitých věcí na třetí osobu) by byla úspěšná. Uzavřel tudíž ve shodě se soudem prvního stupně (jenž ale její neexistenci dovodil z jiných okolností), že zde není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou tvrzenou žalobcem, neboť předmětné nemovité věci neměly být do konkurzní podstaty úpadce zahrnuty. K tomu žalobce namítal, že doplnění dokazování provedené odvolacím soudem nese znaky rozsáhlého doplnění dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř., protože provedené doplněné důkazy se týkaly stěžejních skutečností (klíčových dokumentů z exekučního řízení), které měly pro posouzení věci zásadní význam, odvolací soud tedy měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu sice vyplývá, že rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje množství důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností, ohledně nichž je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016). Z tohoto rozsudku a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu však rovněž vyplývá, že § 213 odst. 4 o. s. ř. představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, záleží tudíž především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé. Navíc toto ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat. V rozporu se zákonem tedy není, pokud odvolací soud důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, poněvadž občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013). Jestliže odvolací soud postupoval v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat ani porušení zásady dvojinstančnosti a tím zásah do práva na spravedlivý proces, neboť dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k obč