30 Cdo 2904/2017

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2016, č. j. 12 C 144/2014-119, zastavil řízení co do požadavku žalobců na poskytnutí omluvy žalované v jednom celostátním periodiku ve znění: „Žalovaná se omlouvá žalobcům za újmu jim způsobenou v důsledku nepřiměřené délky řízení“ (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 51 750 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se každý ze žalobců domáhal zaplacení částky 158 250 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) tak, že konstatoval porušení práva žalobců na přiměřenost délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 70/2007 (výrok I). Rozhodl též nově o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobci se v tomto řízení domáhali částky 420 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 70/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Domáhali se též omluvy v celostátním periodiku, avšak žalobu v této části vzali zpět při jednání konaném 20. 5. 2016. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 2. 2007 a skončeno dne 26. 11. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Trvalo tak celkem 6 let a 9 měsíců. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení peněžité částky 9 850 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s odstraněním vad, které byly způsobeny nájemcem bytu žalobců provedením neoprávněných stavebních úprav v tomto bytě.

Po právní stránce odvolací soud však věc hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Ačkoliv se obě soudní instance shodly na skutečnosti, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, v kterémžto důsledku vznikla oběma žalobcům nemajetková újma, soud prvního stupně žalobcům přiznal zadostiučinění v penězích, kdežto soud odvolací dospěl k závěru, že v dané věci přiměřené zadostiučinění představuje konstatování porušení práva. Tento závěr odvolací soud postavil na minimálním významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť žalobci vzhledem k jejich věku a rozumové vyspělosti nebyli schopni dle názoru odvolacího soudu plně vnímat, chápat a vyhodnotit dopad posuzovaného řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I ve věci samé napadli žalobci dovoláním. Námitky dovolatelů v obsáhlém dovolání se koncentrují do dvou okruhů. Odvolací soud se měl v otázce věku dovolatelů a v dopadu jejich nezletilosti na význam posuzovaného řízení a eventuální vznik nemajetkové újmy odchýlit od ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněného pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rozsudek“). Druhý okruh námitek se vztahuje k výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích. Dovolatelé z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (dále jen „Nález“), dovozují, že výpočet přiměřeného zadostiučinění v penězích dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je překonaný.

Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že význam řízení se pro dovolatele nemůže odvíjet od jejich věku. Poukazují na Rozsudek, ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil v tomto smyslu v jejich prospěch. Dále upozorňují na skutečnost, že konstatování porušení práva se přiznává pouze výjimečně a je-li přiznáno, je na soudu, aby řádně odůvodnil, proč v konkrétním případě přikročil k takové formě zadostiučinění. V souladu s dosud uvedeným se pak dovolatelé domnívají, že odvolací soud přesvědčivou argumentaci o přisouzené formě neposkytl. Veškeré další námitky, připomínky dovolatelů a namítané vady napadeného rozhodnutí jsou toliko prohloubením a opětovnou reformulací právě uvedeného, aniž by z nich po obsahové stránce bylo možné dovodit jinou námitku zpochybňující závěry napadeného rozhodnutí.

V závěru dovolání se dovolatelé zabývají jeho přípustností. Přípustnost spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé formulují tyto otázky: a. otázka přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), b. zohlednění věku dovolatelů, c. zohlednění jejich postavení v řízení, d. zohlednění případného množství soudních sporů, kterých se (často proti své vůli) účastní dovolatelé, e. zohlednění významu řízení pro dovolatele, f. zohlednění (či spíše eliminování) diskriminace žalobců a diskriminace jejich rodičů.

Dále dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Formulují tyto otázky: a. zda lze v civilním řízení přiznat žalobcům přiměřené zadostiučinění v penězích dle OdpŠk, b. zda je lze přiznat ve výši určené postupem uvedeným v Nálezu.

Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Možnost přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v penězích plyne nejen z ustálené soudní praxe (např. Stanovisko), ale rovněž z výslovného znění zákona (srov. § 31a odst. 2 OdpŠk). Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru, že by zde taková možnost nebyla, nýbrž na závěru, že vzhledem k nízkému významu předmětu řízení pro dovolatele je přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva. Z toho důvodu se ani nezabýval výší přiměřeného zadostiučinění v penězích. V případě otázky vymezené výše v odst. 8. písm. a) tak nejde o otázku, která by dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, a v případě otázky vymezené v odst. 8. písm. b) nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelé poukazují pouze na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to na Rozsudek. Současně odvolací soud závěr o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva postavil pouze na hledisku významu předmětu řízení pro žalobce, které mělo být sníženo z důvodu nízkého věku žalobců. Byť dovolatelé vymezují celkem šest otázek, z výše uvedeného je zřejmé, že tyto otázky se koncentrují do otázky jediné, a to zda rozumová vyspělost účastníka řízení a s tím související schopnost vnímání průběhu řízení může mít vliv na posouzení významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného. Měli-li dovolatelé v úmyslu po obsahové stránce vymezit také jiné otázky [např. otázky citované v odst. 7. písm. c) a v odst. 7. písm. e)], pak ve vztahu k těmto otázkám neodkazují na žádnou judikaturu, od níž by se měl odvolací soud odchýlit, ani nejde o otázky na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.

Ve vztahu k otázce uvedené v předcházejícím odstavci dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

Nejvyšší soud se v Rozsudku zabýval otázkou postavení nezletilých a jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení za situace, kdy si v důsledku svého nízkého věku neuvědomují průběh řízení. Dospěl k závěru, že není na posuzovaný případ aplikovatelný závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nemůže vzniknout nemajetková újma tomu účastníkovi, který nevěděl o existenci řízení, jež se proti němu vede či vedlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Situace, kdy účastník řízení o existenci řízení vůbec neví a kdy si účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti jeho průběh neuvědomuje, je zcela odlišná. V druhém případě je nutné v souladu s judikaturou ESLP vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.

Uvedený závěr odvolací soud plně nerespektoval. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že konstatování porušení práva může samo o sobě obstát jako samostatný satisfakční prostředek. Ostatně § 31a odst. 2 OdpŠk mu takové postavení přiznává. V dlouhodobé rozhodovací praxi však Nejvyšší soud při zohlednění judikatury ESLP vychází v případě nepřiměřené délky řízení ze závěru, dle kterého je na místě přistupovat k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, např. v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010). Odvolací soud sice přiznání této formy zadostiučinění odůvodňuje právě závěrem ohledně nízkého významu řízení pro účastníky. K tomuto závěru však dospěl na základě důvodů, jež jsou v rozporu s Rozsudkem. Význam řízení totiž nemůže umenšovat toliko postavení dovolatelů, ve kterém si pro svůj nízký věk neuvědomují průběh řízení. V Rozsudku dospěl Nejvyšší soud mimo jiné k závěru, že nezletilé dítě má mít v řízeních tohoto typu obdobné postavení jako by měla každá jiná osoba na jeho místě. Z toho důvodu je nutné vyvarovat se hodnocení jeho posuzovací schopnosti nikoliv pouze v souvislosti se vznikem nemajetkové újmy, nýbrž i v souvislosti s intenzitou dané újmy. Presumuje-li se tedy vznik nejistoty ohledně výsledku řízní, stejně tak je nutno předpokládat, že význam řízení byl pro dovolatele standardní, stejně jako je tomu v jiných majetkových sporech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). Nemůže tak obstát právní názor odvolacího soudu, dle nějž nemajetková újma je pro dovolatele minimální, protože si v důsledku nízkého věku neuvědomovali průběh posuzovaného řízení.

Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).