30 Cdo 2921/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2921/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2014 Spisová značka:30 Cdo 2921/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2921.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Pracovněprávní vztahy Průtahy v řízení Stížnosti Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2921/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012, č. j. 44 Co 376/2011-76, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 90.000,- Kč s přísl., a co do částky 1,320.000,- Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal zaplacení celkové částky ve výši 1,410.000,- Kč s přísl., sestávající z náhrady škody ve výši 14.600,- Kč, coby nákladů vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a ve výši 29.200,- Kč za uplatnění nároku u žalované v rámci předběžného projednání, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 337/96, ve výši 1,366.200,- Kč, vše s úrokem z prodlení. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci vyplatila žalobci částku 90.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 12. 1996, kdy žalobce podal žalobu o náhradu mzdy ve výši 28.000,- Kč s přísl. proti žalované České poště s.p., o.z. První jednání ve věci se konalo dne 7. 4. 1998, dne 15. 9. 1998 vzal žalobce částečně žalobu zpět, a dne 22. 11. 2007 byl soudem prvního stupně vynesen zamítavý rozsudek, z části bylo řízení zastaveno. V průběhu řízení byla vyslýchána řada svědků, byl ustanoven znalec, žalobce několikrát změnil právního zástupce a vznesl námitku podjatosti proti rozhodující soudkyni. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2011 odmítl. Usnesení nabylo právní moci dne 17. 1. 2011. Žalobce podal v dubnu 2007 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, která je evidována pod č. 16043/04. Žalobce si stěžoval na průtahy v posuzovaném řízení, a tyto byly ze strany Krajského soudu v Brně i ze strany Městského soudu v Brně shledány za oprávněné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Pokud jde o celkovou délku řízení, je třeba vzít v úvahu i délku řízení dovolacího, posuzované řízení tedy trvalo od 27. 12. 1996 do 17. 1. 2011, tj. 14 let a 2 měsíce. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že řízení skončilo až odmítnutím jeho ústavní stížnosti, a to proto, že jeho podání k Ústavnímu soudu mělo zásadní vady, pro které Ústavní soud podání žalobce „odmítl“. Tento úsek řízení proto neměl pro konečný výsledek řízení žádný význam. Pokud jde o hodnocení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), jedná se dle odvolacího soudu o standardní případ odškodnění, nebylo možno konstatovat, že by se jednalo o řízení po skutkové či právní stránce příliš složité, že by žalobce zapříčinil svým chováním jeho průtahy (i když určité obstrukce z jeho strany lze zaznamenat ohledně ustanovení zástupce), pokud žalobce činil úkony k odstranění průtahů, pak tyto nebyly ze strany soudu seznatelné, významným faktorem při hodnocené celé věci pak byl postup soudu - jeho nečinnost, kdy mezi jednotlivými úkony bylo možno seznat i roční průtahy. Na druhou stranu ale třeba konstatovat, že v řízení se nejednalo o klasický pracovněprávní spor týkající se např. neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, ale jednalo se pouze o mzdový nárok v nepodstatné výši, který se navíc ukázal jako neodůvodněný, takže význam sporu pro žalobce lze hodnotit jako nepatrný. Odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž do celkové délky řízení započetl i délku řízení dovolacího, a dospěl k celkové částce ve výši 195.000,- Kč, ze které odečetl 15.000,- Kč za odvolací řízení. Z hlediska jednotlivých kritérií by mohlo být uvažováno se snížením např. o 20% s ohledem na malý význam řízení pro žalobce, ale naopak se zvýšením o 20% s ohledem na reálně zjištěnou nepřiměřenou délku řízení. Délku kompenzačního řízení, která by mohla ovlivnit výši přiznaného zadostiučinění, pak nelze označit za nepřiměřenou, když před soudy dvou stupňů trvala pouze 2 roky a 1 měsíc. Odvolací soud se dále zabýval nárokem na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k ESLP a na náhradu nákladů spojených s předžalobním uplatněním nároku. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázky zásadního právního významu v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Za otázky zásadního právního významu považuje dovolatel následující závěry odvolacího soudu: 1) Jelikož soud prvního stupně nepřihlédl k řízení dovolacímu, je nutno jeho závěry částečně opravit tak, že posuzované řízení netrvalo 13 let, ale 14 let a 2 měsíce, odvolací soud však odečetl 15.000,- Kč za odvolací řízení. Krácení výše přiměřeného zadostiučinění považuje dovolatel za rozporné se Stanoviskem, neboť to připouští krácení jen pro první dva roky řízení. 2) Řízení neskončilo až odmítnutím ústavní stížnosti žalobce, neboť jeho podání bylo odmítnuto pro zásadní vady a tento úsek řízení tak neměl pro konečný výsledek žádný význam. Dle dovolatele však skutečnost, že podaná ústavní stížnost měla vady, nic nemění na tom, že i doba řízení před Ústavním soudem měla být započítána do celkové doby řízení. 3) Nelze přisvědčit námitkám žalobce, že soud prvního stupně nezhodnotil všechna kriteria pro stanovení výše náhrady, nebo že je vyhodnotil nesprávně. Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu vytýká dovolatel vadu řízení, že odvolací soud reagoval na jeho námitky pouze obecně, a nevyjádřil se vůbec k argumentu, že nelze využít snížení o 45% oproti judikatuře ESLP. 4) Pokud žalobce činil úkony k odstranění průtahů, tyto nebyly ze strany soudu seznatelné. Dovolatel naopak uvádí, že využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení mu mělo být připočteno k dobru, o podaných stížnostech na průtahy v řízení pak musela mít povědomí minimálně soudkyně rozhodující v posuzovaném řízení, nota bene byla-li za ně postihována. 5) V řízení se nejednalo o klasický pracovněprávní spor, ale pouze o mzdový nárok v nepodstatné výši, takže význam sporu pro žalobce lze hodnotit jako nepatrný. Dělení pracovněprávních sporů na „klasické“ a „ostatní“ odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné, a celkově je tak hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nesouladné s judikaturou dovolacího soudu. 6) Délku kompenzačního řízení nelze označit za nepřiměřenou. Dle dovolatele však měl odvolací soud vzít za začátek odškodňovacího řízení podání stížnosti k ESLP dne 27. 4. 2004, dále žalobce uplatnil nárok u žalované dne 19. 4. 2007, podanou žalobu však vzal zpět, a nově uplatnil nárok u Ministerstva spravedlnosti dne 21. 4. 2010. Celý tento průběh odškodňovacího řízení měl pr