30 Cdo 2955/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2955/2025-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1 027 066 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 37/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 17 Co 178/2025-99, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 17 Co 178/2025-99, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2024, č. j. 12 C 37/2022-74, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 425 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 425 000 Kč od 5. 6. 2021 do zaplacení, zamítá. II. Ve zbytku se dovolání odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 602 066 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a částky 425 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Žalobkyně tvrdila, že vláda České republiky v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru vyhlásila nouzový stav nejprve ode dne 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a následně od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021. Vláda a Ministerstvo zdravotnictví vydaly řadu mimořádných opatření, jimiž byl např. zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, poskytování ubytovacích služeb apod. Žalobkyně je souhrnně označuje jako omezující opatření. Následně byla některá omezující opatření zrušena v rámci správního soudnictví. Žalobkyně je vlastnicí nemovitých věcí – bytových domů v XY a je existenčně závislá na příjmu z pronájmu těchto nemovitých věcí, resp. jednotek, které se v nich nacházejí. V důsledku omezujících opatření byly příjmy žalobkyně z pronájmu v roce 2020 a 2021 minimální. Mělo jí ujít nájemné od nájemců nebytových prostor v jejích domech; od nájemců směnárny, kadeřnictví a nehtového studia, kteří jí v rozhodné době od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021 neplatili nájemné řádně a včas. Stát však žádnou podporu pronajímatelům ke zmírnění následků omezujících opatření neposkytoval, a to na rozdíl od podnikatelů, zaměstnavatelů, nájemců apod. Žalobkyně se domáhala náhrady ušlého nájemného za období od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021 ve výši 602 066 Kč s příslušenstvím. Tedy škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve vydání omezujících opatření, jež byla následně zrušena. Dále se domáhá odškodnění za diskriminaci žalobkyně jako pronajímatelky ve výši 425 000 Kč s příslušenstvím, protože stát v rozporu s principem rovnosti a zákazu diskriminace nezajistil žádnou formu kompenzace ke zmírnění negativních následků omezujících opatření pro žalobkyni jako osobu, která není podnikatelem a nemá příjmy ze zaměstnání, nýbrž je dlouhodobě existenčně závislá na příjmech z pronájmu. Žalobkyně upřesnila, že toto odškodnění požaduje jako přiměřené zadostiučinění dle § 10 antidiskriminačního zákona. Výši zadostiučinění odůvodnila tak, že požaduje částku 1 000 Kč denně za celkem 425 dnů (od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021). Žalobkyně dále uvedla, že má za to, že její nárok lze posoudit i dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2024, č. j. 12 C 37/2022–74, zamítl žalobu ohledně částky 602 066 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 425 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 17 Co 178/2025-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému závěru, že žalobkyně je vlastnicí tří bytových domů v XY. Žalobkyně dne 27. 5. 2021 adresovala Ministerstvu financí, Ministerstvu vnitra, Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu zdravotnictví žádost o náhradu újmy tak, jak je tato újma tvrzena v žalobním návrhu. Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, zrušil usnesení vlády ze dne 28. 1. 2021 č. 78, kterým byl s účinností od 23. 1. 2021 od 00:00 hod. do 14. 2. 2021 do 23:59 hod. zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkami. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 11/2021, zrušil obecné opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byl omezen obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020, zrušil mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, resp. o omezení volného pohybu osob. Stát vytvořil několik různých kompenzačních či dotačních programů pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření. Například program Antivirus pro ochranu pracovních míst, program kompenzace Covid 2021 pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření, a program Covid Nájemné pro podnikatele, kteří museli kvůli krizovým mimořádným opatřením dočasně uzavřít provozovny pro maloobchodní činnost a poskytování služeb v těchto provozovnách. Žalobkyně jako vlastnice nemovitých věcí neměla nárok na poskytnutí finanční podpory či příspěvku v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem a s tím souvisejícími omezujícími opatřeními. Odvolací soud převzal závěr o skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně. 5. Ohledně žalované částky 602 066 Kč s příslušenstvím souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, pokud jde o ušlé nájemné, neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Dodal, že předpokladem odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je prokázání existence nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně a při nesplnění kterékoli z nich nelze dovodit odpovědnost státu. Žalobkyně nejenže neprokázala příčinnou souvislost, ale v řízení nebyl prokázán ani nesprávný úřední postup, kterého by se dopustil stát ve vztahu k žalobkyni. Zrušená omezující opatření, od nichž žalobkyně vznik škody odvíjí, totiž vůči žalobkyni vůbec nesměřovala, činnost žalobkyně (pronájem bytů a nebytových prostor) nebyla státem v rozhodné době nijak omezena. Pokud žádný omezující akt státu vůči žalobkyni jako pronajímatelce nesměřoval, nelze hovořit o odpovědnosti státu za škodu a ani nelze prokázat příčinnou souvislost mezi neexistujícím opatřením omezujícím žalobkyni a tvrzenou škodou. 6. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně i ohledně žalované částky 425 000 Kč s příslušenstvím. Rovněž neshledal, že by žalobkyně byla státem diskriminována. Jestliže žalobkyně nebyla státem ve své činnosti pronajímatelky nijak omezena, nemohla jí být za neexistující omezení poskytnuta jakákoli kompenzace. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně správně poukázal na to, že stát přijal opatření, kterými byla osobám omezeným v činnosti (mimo jiné prodej a služby v provozovnách), tedy nájemcům nebytových prostor omezeným v podnikání, jejich omezení kompenzována. Bylo na nich, zda kompenzaci využijí a konečným příjemcem těchto kompenzací mohli potom být právě pronajímatelé. Pokud žalobkyně měla vůči svým nájemcům pohledávky z důvodu neplacení nájemného, tyto mohla a měla vymáhat. Jestliže tak neučinila, zaplacení dlužného nájemného se nedomáhala, jde o její soukromoprávní nároky, které nemůže uplatňovat vůči státu. Tvrzení žalobkyně, že vůči státu neuplatňuje nárok na dlužné nájemné (který má vůči nájemcům), ale nárok za ušlé nájemné, považoval odvolací soud za „hru se slovy“. Dle žalobních tvrzení se jedná o tentýž nárok a pokud by žalobkyni její nájemci nájemné řádně uhradili, potom by žádný nárok na ušlé nájemné neexistoval. Pokud by žalobkyni její nájemci řádně platili nájemné a současně by obdržela za ušlé nájemné kompenzaci od státu, dostalo by se jí plnění za pronájem prostor dvak