30 Cdo 2967/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2967/2024-173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 236/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 69 Co 176/2024-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 181/2015 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž žalobce požadoval po hlavním městu Praze kompenzaci bezesmluvního užívání svých pozemků v katastrálním území XY a které bylo zahájeno dne 15. 12. 2015 a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2024, č. j. 46 C 236/2023-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 063 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 174 937 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 11. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). 4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i odvolací soud, posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 15. 12. 2015 do 1. 3. 2024 (tedy do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť k tomuto dni nebylo dosud skončeno), tj. 8 let a 2 měsíce. Posuzované řízení bylo, a to i v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, od 25. 5. 2018 podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno do doby skončení řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vedeného mj. mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení u Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 8 C 62/2006 (dále též jen „vedlejší řízení“). Žalobce byl již za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení za období od 7. 6. 2006 do 21. 11. 2022 odškodněn v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 93/2021. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, podle obsahu dovolání však toliko co do potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), jako nepřípustné odmítl. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení dále uvedených otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázek, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. právní otázky, kterou je třeba posoudit jinak: a. Je správný takový postup soudu, kdy právní a věcnou argumentaci žalobce, na které je navíc postaven základ žaloby (uplatněného nároku), pomine a neuvede, proč žalobní námitky žalobce považuje za nesprávné, mylné nebo vyvrácené? Tuto otázku dovolatel považuje za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022. b. Je správný postup, kdy odvolací soud meritorně přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž zcela absentuje posouzení skutečnosti, která je pro meritorní rozhodnutí podstatná? Představuje otázka, nakolik ke dni rozhodnutí soudu ovlivnilo uplynutí času hodnotu poskytovaného zadostiučinění dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), otázku odbornou dle § 127 odst. 1 o. s. ř.? V této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a na usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015. c. Zůstává v případě hlavního a vedlejšího řízení újma utrpěná účastníkem řízení stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení? Jaký vliv má souběžně vedené řízení vedlejší a posuzované na určení výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk? Jaký vliv má okolnost nedůvodnosti přerušení řízení posuzovaného ve vztahu k řízení vedlejšímu na posouzení výše zadostiučinění za dobu souběhu obou řízení? V rámci řešení této otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně uvádí, že by měl nyní dovolací soud tuto otázku posoudit jinak, přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010. d. Je správným postup soudu, kdy je tatáž okolnost v rozhodnutí soudu uplatněna jako důvod pro odepření přiznání zadostiučinění (po dobu souběhu posuzovaného a vedlejšího řízení) a současně jako důvod pro snížení základní částky odškodnění? Dovolatel uvedl, že odvolací soud v posuzovaném řízení otázku vlastnického práva žalobce vůbec neřešil (jelikož byla předmětem vedlejšího řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 62/2006), především však tato otázka byla okolností, kterou soudy nižších stupňů promítly do snížení částky zadostiučinění v posuzovaném řízení z titulu souběhu vedlejšího řízení a řízení posuzovaného. V rámci řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, případně uvádí, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. e. Je předžalobní výzva učiněná dle § 14 OdpŠk tím nárokem poškozeného, který je výslovně vyloučen právní normou obsaženou v § 31 odst. 4 OdpŠk? Dovolatel uvádí, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku ze dne 16. 6. 2010. sp. zn. 25 Cdo 737/2008. f. Představuje odůvodnění výroku rozsudku soudu, jímž byla podstatně žalované prodloužena zákonná lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), v podobě odkazu „na specifika plnění ze státního rozpočtu“, rozhodnutí podložené zjištěním potřebných skutečností, které přesvědčivě odůvodnily závěr, že stanovení delší lhůty k plnění je na místě? Při řešení této otázky se pak měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, či ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022. 9. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu otázek a) a b) týkajících se valorizace, jelikož se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30