30 Cdo 2982/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2982/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2982/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2982.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2982/2025-232 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Wassa s.r.o., IČO 27317421, se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Bělá 100, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 147 490 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 108/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, č. j. 55 Co 108/2025-199, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 4. 2022 po žalované domáhala zaplacení částky 147 490 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení a navazujících řízeních soudních (dále též jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno daňovou kontrolou dne 14. 12. 2015, která se týkala zdaňovacího období měsíce května 2015. Výsledkem daňové kontroly (zpráva o níž byla projednána dne 4. 12. 2017) bylo doměření daně z přidané hodnoty žalobkyni ve výši 7 688 424 Kč. O odvolání proti vydaným platebním a dodatečným platebním výměrům bylo rozhodnuto odvolacím finančním ředitelstvím dne 20. 6. 2018 s tím, že tyto platební výměry byly potvrzeny. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci dne 31. 8. 2018, přičemž uvedený soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 (který nabyl právní moci dne 18. 11. 2018) žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 9. 12. 2021 (č. j. 8 Afs 334/2019-62) zamítl. Ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 422/22. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 22 C 108/2022-166, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu spočívajícímu v tom, že posuzované řízení nebylo nepřiměřené dlouhé. K tomu je na úvod třeba zdůraznit, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení (stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva) je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není případ žalobkyně. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Dovolací soud ve vztahu k právě souzenému případu konstatuje, že závěr soudu odvolacího stran přiměřenosti délky posuzovaného řízení nepovažuje za vybočující z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zvláště pak je-li tento závěr opřen o zjištění spočívající v nepatrnosti významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť ta byla po celou dobu řízení v nejistotě pouze o tom, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl vylákat formou nadměrného odpočtu výhody na DPH (namísto nadměrného odpočtu 7 690 524 Kč měl být nárokován nadměrný odpočet pouze ve výši 2 099,76 Kč) – viz podrobněji níže. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit dovolací námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (například s dovolatelkou uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014), jestliže dospěl k závěru, že jednotlivé průtahy nejsou způsobilé vyvolat nepřiměřenou délku řízení, resp. že žalobkyně nemůže s úspěchem poukazovat na průtahy v posuzovaném řízení, namítá-li nepřiměřenou délku řízení, neboť takový závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neučinil. Odvolací soud (zejména v bodě 50 odůvodnění) totiž v souvislosti s hodnocením kritéria postupu rozhodujících orgánů v posuzovaném řízení uzavřel, že žalobkyní specifikovaná období řízení nebyla průtažná (tedy že se nejednalo o průtahy ve smyslu nedůvodné nečinnosti), což odůvodnil konkrétními skutkovými zjištěními stran průběhu posuzovaného řízení. Poukaz odvolacího soudu na to, že ani námitka žalobkyně spočívající v překročení lhůty stanovené daňovým řádem (v řádech dnů, maximálně týdnů) správcem daně není důvodná, neboť se žalobkyně nedomáhá odškodnění jednotlivých průtahů, ale nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť podle ní je relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení tzv. globální, neboli celkový, pohled na posuzované řízení, a existující průtah jen v určité fázi řízení proto lze tolerovat za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. A naopak i v řízení, v němž soud či jiný rozhodující orgán činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též „Stanovisko“). Jestliže tedy v žalobě nebyl zvláště uplatněn nárok na odškodnění za konkrétní průtah v řízení (překročení lhůty k provedení procesního úkonu) a posuzované řízení nebylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, pak se ani v této části rozhodnutí o