30 Cdo 3037/2023 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3037/2023-150 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce N. K. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 276/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 19 Co 129/2023-117, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, potvrzen v části jeho výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo konstatováno porušení práva, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 25 C 276/2020-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1757023/2016 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“). 3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem řízení popsaného výše, přičemž oznámení o zahájení tohoto řízení bylo žalobci doručeno dne 9. 1. 2017. Předmětem řízení bylo podezření ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. V posuzovaném řízení rozhodl v prvním stupni Magistrát hlavního města Prahy dne 10. 3. 2017 tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání řešeného deliktu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 99 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Žalobce proti vydanému rozhodnutí uplatnil odvolání, na jehož základě ve věci rozhodovalo Ministerstvo dopravy, jež ke dni 28. 6. 2017 napadené rozhodnutí potvrdilo a podané odvolání zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí dále žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který o věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 8 A 115/2017-48, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ministerstvo dopravy poté o věci znovu rozhodlo dne 2. 3. 2021 tak, že napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnilo pouze co do výše uložené pokuty (ta byla snížena na částku 63 000 Kč), ve zbytku bylo napadené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno; právní moci nabylo citované rozhodnutí k témuž dni 2. 3. 2021. Dále soud prvního stupně zjistil, že ke dni 20. 9. 2016 žalobce složil u Magistrátu hlavního města Prahy kauci ve výši 100 000 Kč, následně žádal o její snížení a výsledný přeplatek (po započtení úhrady na pravomocně uloženou pokutu) byl vrácen na účet právního zástupce žalobce. Soud prvního stupně také vyšel ze zjištění, že od roku 2014 došlo k nárůstu množství provedených kontrol řidičů taxislužby, jakož i nárůstu zjištěných porušení zákona a navazujících správních řízení a rozhodnutí. Žalobce svůj nyní projednávaný nárok uplatnil dne 12. 6. 2020, žalovaná jej však odmítla plnit, a to svým sdělením ze dne 8. 2. 2021. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. Přestože na daný případ dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž v předmětném správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, soud prvního stupně neměl za zjištěnou relevantní nemajetkovou újmu, která by odtud žalobci mohla vzniknout. Především připomněl, že žalobce byl pachatelem správního deliktu, čímž se sám uvedl do situace, kdy musel předpokládat, že proti němu bude příslušné řízení vedeno a bude mu uložena sankce, čímž do svého života vlastním protiprávním jednáním vnesl významnou nejistotu. Ve vztahu k uložené pokutě soud prvního stupně konstatoval, že v řadě obdobných případů byla hrazena z účtu právního zástupce žalobce (zastupujícího též významné množství dalších řidičů spolupracujících se stejnou společností U. B. V.), nepravděpodobným pak shledal tvrzení žalobce o nutnosti vypůjčit si na zaplacení pokuty; naopak se žalobce mohl spolehnout na to, že pokuta bude za něj jmenovanou společností uhrazena. Z tohoto pohledu pak významně klesá rovněž význam samotného správního řízení pro žalobce, neboť samotná pokuta neměla potenciál do jeho sféry reálně zasáhnout a v jiných oblastech (zejména možnostech dalšího podnikání) žalobce omezen nijak nebyl. Výše uložené pokuty přitom byla známa již v samém úvodu posuzovaného řízení a nemohla být navýšena, ohledně možností úspěchu v řízení si pak žalobce musel být vědom toho, jak byla použitá obranná argumentace hodnocena v jiných obdobných řízeních (v nichž vystupoval totožný právní zástupce). Význam posuzovaného řízení pro žalobce proto soud prvního stupně hodnotil jako v podstatě „nicotný“. Podanou žalobu soud prvního stupně z uvedených důvodů v celém rozsahu zamítl. 5. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé částečně změnil tak, že se konstatuje, že celková délka řízení vedeného Magistrátem hl. m. Prahy, odbor správních agend, zahájeného oznámením o zahájení správního řízení, doručeným žalobci dne 9. 1. 2017, a skončeného vydáním rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor veřejné dopravy, ze dne 2. 3. 2021, č. j. 48/2017-190-TAXI/16, představuje porušení práva žalobce jakožto účastníka tohoto řízení na vydání rozhodnutí v přiměřené době, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud, aniž by doplňoval dokazování, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Přisvědčil dále jeho úvahám týkajícím se průběhu posuzovaného řízení, odchylně však nahlížel na otázku vzniku nemajetkové újmy a s tím spojenou formu zadostiučinění. 7. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení, trvající 4 roky a 1,5 měsíce, včetně nedůvodného průtahu před správním soudem v trvání 2 let a téměř 11 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé, a lze tak konstatovat naplnění podmínky nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk. V návaznosti na to poté uvedl, že nemajetková újma se v této věci předpokládá a její vznik není bez dalšího závislý na výsledku řízení. Přitom platí, že dokud řízení probíhá, nelze až na výjimky předvídat jeho konečný výsledek. To platí i v daném případě, kdy sice žalobce coby pachatel správního deliktu mohl očekávat postih, nikoli však konkrétní podobu či výši sankce. Dovolací soud také podotkl, že se nelze omezit na konstatování toho, že žalobce se mohl spolehnout na to, že uloženou pokutu za něj uhradí společnost U. B. V., neboť v daném případě nebyl takový postup konkrétně zjištěn (pokuta byla hrazena z kauce složené žalobcem v hotovosti). Všechny tyto aspekty věci nedovolují žalobu zamítnout, ale je třeba zabývat se otázkou formy přiměřeného zadostiučinění. Celková délka řízení dle posouzení odvolacího soudu sice byla nepřiměřená, nebyla však pro procesní složitost věci zvlášť excesivní, postup orgánů byl až na jeden zjištěný, avšak významný, průtah plynulý, postup žalobce v řízení standardní. V projednávané věci je postačující formou zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, neboť újma vzniklá na straně žalobce byla pouze minimální. Posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud vysvětlil tak, že po celou dobu nečinnosti Městského soudu v Praze se žalobce o dané řízení nijak konkrétně nezajímal a nevyužil ani dostupné prostředky nápravy, žalobci hrozila reálně pouze pokuta, jež byla od okamžiku prvního rozhodnutí limitována částkou 99 000 Kč (a tedy již neměla potenciál do dalšího života žalobce výrazněji zasáhnout), jiná sankce žalobci ul