30 Cdo 3056/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3056/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2013 Spisová značka:30 Cdo 3056/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3056.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 121/2000Sb. § 29 odst. 1 předpisu č. 121/2000Sb. § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3056/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, občanské sdružení, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalované obchodní společnosti Bertiny lázně Třeboň, s.r.o., se sídlem v Třeboni, Tylova 1, IČ 60067837, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o zaplacení 158.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 13/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 13/2010-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28.6.2012, č.j. 11 C 13/2010-202, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2010 č.j. 11 C 13/2010-132, se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 11 C 13/2010-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28.6.2012, č.j. 11 C 13/2010-202, uložil žalované zaplatit žalobci částku 158.392,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1.3.2007 do 31.12.2009, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na pokojích v zařízení žalované, Bertiny lázně Třeboň. Žalovaná nesouhlasila s žalobou s poukazem na ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), který podle jejího názoru dopadá na tuto věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení. Soud prvního stupně s poukazem na aplikační přednost mezinárodních norem, na Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl (vyhl.č.133/1980 Sb.), Všeobecnou úmluvu o autorském právu a Směrnici Evropského parlamentu a rady ze dne 22.5.2001, č. 2001/29 ES, uzavřel, že výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ale na žalovanou nedopadá. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout v zužujícím smyslu, tedy aby autorská práva byla omezena pouze v zákonem předpokládaném, tedy nutném rozsahu. Podmínky pro přiznání uvedené výjimky musí být splněny kumulativně. Žalovaná je sice zdravotnickým zařízením, ale zdravotnickou péči neposkytovala na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů. Žalovaná poskytuje mimo jiné relaxační, popř. rekreační pobyty, při nichž jsou lázeňští hosté rovněž ubytováni na jejích pokojích. Přijetím argumentace žalované by aplikace výjimky vedla k nerespektování ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona a důsledkem by byla újma v právech, zejména majetkových právech autorů a dále k porušení zásady nekomerčního užití autorských děl, kdy zvyšování komfortu pokoje jednoznačně znamená i zvyšování ceny poskytovaných ubytovacích služeb. Uvedenou výjimku je podle názoru soudu prvního stupně nutno vykládat v jejím daném a původním smyslu, tedy že se vztahuje na zdravotnické zařízení, kde je televizní přístroj umístěn přímo v prostoru poskytování zdravotnické péče při zdravotnických úkonech. Za základ při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vzal soud prvního stupně sazebník žalobce a sazebník DILIA, vzhledem k pověření výkonu kolektivní správy. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal v celé požadované částce, když dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není ani zčásti promlčeno. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č.j. 1 Co 74/2011-170, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že při výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, je pro jeho konkrétní aplikaci v každém konkrétním případě třeba splnění obou v ní stanovených předpokladů. Dospěl pak rovněž k závěru, že ke zpřístupnění děl došlo sice ve zdravotnickém zařízení, nikoli však při poskytování zdravotní péče, protože pokoje, v nichž jsou pacienti ubytováni, slouží jen k ubytování, avšak ne též k poskytování zdravotní péče, a proto nelze aplikovat zákonnou výjimku stanovenou v § 23 cit. zákona. Ztotožnil se i se způsobem výpočtu výše částky bezdůvodného obohacení, jak ho provedl soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně se nezabýval otázkou promlčení, neboť podle jeho zjištění tato námitka nebyla žalovanou v řízení vůbec vznesena. Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za otázky zásadního právního významu, jejichž řešení oběma soudy je nesprávné, považuje zejména: - Zda ubytování pacientů je možno posoudit jako součást zdravotní péče. Domnívá se, že ubytování pacientů je součástí zdravotní péče, protože je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a současně jde o aktivní péči o jejich zdravotní stav. - Zda je možno ustanovení třetí věty § 23 autorského zákona vykládat rigidně a formalisticky, aniž by soud přihlížel k principu proporcionality v kolizi stojících práv a právních zájmů. Výjimka je stanovena ve prospěch pacientů a nikoli zdravotnického personálu. Nelze akceptovat názor soudů obou stupňů, že se uplatní pouze v případech akutní péče, protože v těchto situacích pacienti zpravidla žádná díla nevnímají. Poukazuje dále na rozdíl mezi ubytováním v hotelu, který je povinen autorskou odměnu platit, a pacientů v lázeňském zařízení, zejména na to, že provozování hotelu je provozování služeb, které není osvobozeno od DPH, provozování zdravotnického zařízení, včetně zařízení lázeňského je od této daně osvobozeno. Pobyt hostů v hotelu je zpravidla mnohem kratší než pobyt pacientů v lázních. Případná vzniklá újma na majetkových právech autorů je bagatelní. - Možnost použití předposlední věty ustanovení § 23 autorského zákona ve znění do 18.5.2008, podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání nepovažovalo jejich zpřístupňování v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li rozhlasové nebo televizní přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Vzhledem k období, za něž je náhrada za bezdůvodné obohacení požadována, pak v případě, že by se nepoužila výjimka podle poslední věty, dopadala by na postavení žalované výjimka ve smyslu předchozí věty, jakožto na poskytovatele ubytovacích služeb. - Způsob výpočtu částky bezdůvodného obohacení. - Jaké jsou formální nároky na námitku promlčení. Důvodem pro tuto otázku je, že odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení s odůvodněním, že tato námitka nebyla formálně vznesena. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. prosince 2011, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější