30 Cdo 307/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 307/2025-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 345 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 277/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 203/2024-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 27 C 277/2023-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), co do částky 314 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 203/2024-71, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu (tj. co do částky 300 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení) jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 345 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 130/2008 (dále jen „posuzované řízení“), které doposud neskončilo. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání směřující proti výroku II v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tj. co do částky 300 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve vztahu k tvrzenému nevypořádání se s námitkou „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) totiž s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uvedl, že inflace, změna kurzu měny či životní úrovně na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění vliv nemají a že dovolací soud se ve své judikatuře možností přehodnocení výše základních částek s ohledem na ekonomický růst opakovaně zabýval a důvod se od své rozhodovací praxe odchýlit neshledal (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tudíž s výše uvedenou argumentací vypořádal, neshledal ji však důvodnou. Neodchýlil se tak ani od žalobcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, a své rozhodnutí nepřezkoumatelností nezatížil. Ostatně, jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Poukazoval-li žalobce v této souvislosti i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ohledně výkladu § 213 odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování, tak tyto závěry na danou věc nijak nedopadají a zcela se míjí s obsahem této námitky. 6. S ohledem na výše uvedené pak nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit ani námitka, že odvolací soud meritorně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž by mělo posouzení skutečnosti podstatné pro rozhodnutí (a to „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času) absentovat, neboť jak je uvedeno výše, soud prvního stupně se s touto námitkou žalobce řádně vypořádal, a to v odstavci 15 svého rozhodnutí, a odvolací soud jeho závěry zcela akceptoval, pouze je v odstavci 26 napadeného rozsudku rozvedl. Námitka žalobce se tudíž s obsahem jak napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak rozsudku soudu prvního stupně zcela míjí a odvolací soud se svým postupem nemohl odchýlit od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, který (jak je již uvedeno výše) se věnuje zcela jiné právní problematice, a to možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování, jeho závěry tak na danou věc nedopadají. Relevantní pak není ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015, neboť odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) se s rozhodnou námitkou žalobců výslovně a podrobně vypořádal. 7. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud námitku žalobce, že v důsledku plynutí času je odškodnění poškozených za obdobné skutkové a právní okolnosti odlišné, neboť přiznané zadostiučinění v letech 2009 a 2023 má zcela jinou hodnotu, posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek určených stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základních částek, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že otázka stanovení základní částky zadostiučinění na tom, že od určení rozmezí těchto částek Stanoviskem uplynulo 15 let, nezávisí a jak Nejvyšší, tak Ústavní soud zastává názor, že na stanovení rozmezí základních částek není důvodu nic měnit. S ohledem na toto pak neměl odvolací soud důvod opatřovat si důkazy k tomu, jak plynutí času dle názoru žalobce hodnotu přiměřeného zadostiučinění od roku 2010 ovlivnilo, a tím, zda se jedná o otázku odbornou či nikoliv, se vůbec nezabýval. Na vyřešení takové ná