30 Cdo 3203/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3203/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:30 Cdo 3203/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3203.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3203/2018-169 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 1 507 543,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 177/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 13 Co 357/2017-138, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se proti žalované domáhá zaplacení částky 1 507 543,29 Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalované při výkonu státního dozoru nad Investiční společností Futurum a. s. (dále jen „ISF“) a Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“). Žalobce požadoval náhradu skutečné škody ve výši 344 965,50 Kč představující 34,845 % nominální hodnoty jím vlastněných podílových listů PFFA a rovněž se domáhal ušlého zisku ve výši 1 162 577,79 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 39 C 177/2009-82, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 39 C 177/2009-106, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 181 168 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 11. 2009 (výrok I), co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II), a také rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 13 Co 357/2017-138, rozsudek soudu prvního stupně pokud jím bylo rozhodnuto o příslušenství změnil tak, že žalobci se přiznává úrok z prodlení v zákonné výši již ode dne 11. 8. 2009, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 163 797 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud předně uvedl, že soud prvního stupně po celou dobu řízení jednal s Ministerstvem financí jako organizační složkou státu, respektive s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, avšak že s ohledem na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 6050/2016 a 30 Cdo 5768/2016 sám již jednal pouze s Českou národní bankou jako v projednávané věci příslušnou organizační složkou státu. V tomto ohledu poukázal na § 102 zákona č. 189/2004 ve znění účinném od 1. 4. 2006, § 44 zákona č. 6/1993Sb., čl. III bod 1 zákona č. 57/2006 Sb., § 534 a násl. zákona. č. 240/2013 Sb. s tím, že do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru na investičními fondy a investičními společnostmi). Současně v této souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 55/2014, 30 Cdo 82/2013, 30 Cdo 344/2013 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1171/15. Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, vzal za relevantní prokázanou skutečnost, že ke dni 15. 11. 1995 byla vyhotovena rozvaha podílového fondu, která byla podle kontrolního protokolu ze dne 27. 3. 1996 podkladem pro kontrolu a to ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění ke dne 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“). Podle názoru odvolacího soudu pak námitka žalované, že orgán dozoru nebyl povinen věnovat pozornost rozvaze podílového fondu vypracované ke dni 30. 6. 1995, případně skutečně předložené ministerstvu do 30. 9. 1995, nasvědčuje spíše formálnímu přístupu k výkonu dozoru, pokud rozsah oprávnění k jeho výkonu byl nastaven poměrně široce a kdy v případě potřeby mohly být vyžadovány informace od investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti i nad rámec zákonem stanovené povinnosti těchto společností k podání zpráv o hospodaření podle § 25 ISIF. Jako zavádějící posoudil argument, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých položek účetních dokladů mělo být zřejmé, že investiční společnost nepoužila peněžní prostředky získané prodejem podílových listů k nákupu cenných papírů, ani je v plné výši neukládala na zvláštní účty u bank, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel ze zjištění, že tomu tak skutečně bylo, nýbrž ze skutečnosti, že vykazované údaje měly být prověřeny a teprve jejich kontrolou mohlo být objasněno, zda byly či nebyly a z jakého důvodu zakoupeny cenné papíry, včetně existence hotovosti v rozsahu přes 60 % majetku fondu v pokladně ke dni 30. 6. 1995, a že tedy již tyto skutečnosti samy o sobě měly být minimálně důvodem k provedení kontroly. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, podle kterého se při dozoru nad investičními společnostmi a fondy mělo jednat o dozor soustavný a ne jednorázový, který by byl zahajován na základě vnějšího podnětu (např. na základě stížnosti poškozeného klienta) a musel být založen na analýze rizika. K tomu odvolací soud dodal, že žalovaná ani nepopírá, že mimo jiné z rozvahy vyhotovené ke dni 30. 6. 1995 ministerstvo při kontrole konané v březnu 1996 zjistilo porušení povinnosti investiční společnosti nakoupit cenné papíry, nebo finanční prostředky uložit na zvláštní účet u bank. Jako správný zhodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že shora uvedené skutečnosti měly již v návaznosti na podání zprávy o hospodaření doručené dne 30. 9. 1995 vést orgán dozoru minimálně k uskutečnění kontroly podle zákona o státní kontrole a podle jejích výsledků přijmout adekvátní opatření, zvláště když již v předchozí době byla zjištěna méně závažná porušení povinností investiční společnosti. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že dobu dvou měsíců stanovenou v § 37 odst. 2 ISIF by si proces potřebný k výslednému řešení jistě vyžádal. Uzavřel tedy, že pokud dozorový orgán nejednal a v důsledku toho mohla investiční společnost nadále prodávat podílové listy a nakládat s majetkem v podílovém fondu, je třeba dovodit, že při výkonu dozoru žalovaná selhala, přičemž toto selhání je porušením povinnosti stanovené zákonem k ochraně investorů a je třeba je kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, v důsledku něhož mohla investiční společnost v období po 30. 11. 1995 nadále prodávat podílové, listy a nakládat s majetkem v podílovém fondu a následkem něhož vznikla škoda podílníkům, kteří koupili podílové listy po 30. 11. 1995. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobcův nárok posuzoval z hlediska § 36 OdpŠk, neboť žalobce utrpěl majetkovou újmu v situaci, kdy jeho nárok nebyl zcela uspokojen v rámci likvidace, popřípadě v konkurzu a žalobce se již nedomohl uspokojení svého nároku proti dlužníku, přičemž taková situace nastala dne 15. 7. 2009, kdy správkyně konkurzní podstaty oznámila žalobci, že již žádné další plnění z konkurzní podstaty neobdrží a tehdy žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu žalované vznikla škoda. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně také náležitě vypořádal s tvrzením žalobce, že žalovaná nemohla přijmout účinné opatření, respektive zahájit správní řízení k přijetí příslušného opatření dříve, než po 30. 9. 1995, vzhledem k probíhající reklamní kampani investiční společnosti, konkrétně již ke dni 28. 4. 1995, v reakci na zprávy v tisku. V tomto ohledu odvolací soud vyjádřil názor, že tutéž míru obezřetnosti, kterou žalobce požaloval od státu, mohl zachovat i on v reakci na negativní informace o obchodech investiční společnosti, které se objevily v mediích, a nenakupovat následně podílové listy této společnosti. Pro žalovanou mohly tyto informace -podle odvolacího soudu- sloužit v nejlepším případě k soustavnějšímu sledování a vyhodnocování