30 Cdo 3218/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3218/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2022 Spisová značka:30 Cdo 3218/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3218.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3218/2021-335 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce R. S., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 116/2010, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-300, ve znění opravných usnesení ze dne 23. 2. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-306, a ze dne 26. 5. 2021, č. j. 29 Co 414/2020-316, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku postupu Finančního úřadu v Jilemnici v daňovém řízení ve věci nedoplatků na dani z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000. Finanční úřad ještě před vydáním dodatečných platebních výměrů vydal zajišťovací příkaz, jímž žalobci uložil do tří dnů složit na účet finančního úřadu jistotu na dosud nevyměřenou daň ve výši 1 100 000 Kč. Poté vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí žalobce v dražbě, a to k nucenému vymožení povinnosti uložené zajišťovacím příkazem. Následně vydané předběžně vykonatelné platební výměry, kterými byla žalobci uložena povinnost doplatit na dani z příjmu za roky 1999 a 2000 celkem částku 1 100 000 Kč, byly na základě žalobcova odvolání zrušeny Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem jako nezákonné. Žalobce po částečném zpětvzetí žaloby a po částečném zastavení řízení žádal náhradu jen dále specifikovaných škod. Žalobce v obavě z možného zmanipulování dražby prodal sám svoji nemovitost (penzion), z čehož mu vznikla škoda představovaná rozdílem mezi prodejní cenou a cenou, za niž bylo možno, nebýt časového tlaku, nemovitost prodat (2 500 000 Kč), přičemž další škody byly představovány jednak odměnou realitní kanceláři za zprostředkování prodeje nemovitosti (250 000 Kč), jednak odměnou advokáta za poskytování právních služeb (44 400 Kč); v součtu 2 794 400 Kč. Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 16. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 4679/2015-167, konstatoval přípustnost dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 350/2014-148, a to pro otázku, zda s ohledem na konečný výsledek řízení o dodatečném vyměření daně lze na zajišťovací příkaz vydaný podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy účinném znění, nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Nejvyšší soud uzavřel, že v případě žalobce je na místě nahlížet na vydaný zajišťovací příkaz finančního úřadu v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3322/2013 jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, a zavázal v rámci nového projednání věci Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), aby znovu posoudil, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle § 8 OdpŠk, tedy zda žalobci tvrzená škoda vznikla a zda je tato v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným zajišťovacím příkazem. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 31 C 116/2010-272, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 824 400 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8 % p. a. od 15. 6. 2010 do 30. 6. 2010 a úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 549 243,20 Kč (výrok II), a v doplňujícím usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 31 C 116/2010-283, uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 1 888 Kč (výrok III). Odvolací soud po korekci výsledného součtu požadovaných náhrad škod (oproti součtu provedeného soudem prvního stupně) napadeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ohledně částky 2 035 271,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II), ohledně částky 759 128,50 Kč s příslušenstvím potvrdil v následujícím znění: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 759 128,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. za dobu od 15. 6. 2010 do 30. 6. 2010, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. za dobu od 1. 7. 2012 do 30. 12. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p a. za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % p. a. za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. za dobu od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % p. a. za dobu od 1. 7. 2020 do 11. 2. 2021 a za dobu od 12. 2. 2021 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok III), a rozhodl o náhradách nákladů řízení (výroky IV, V, VI). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce, zastoupený advokátem, a žalovaná (výslovně co do výroku III), včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustná odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná