30 Cdo 3290/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3290/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3290/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3290.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Znalecký posudek Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 9 odst. 2 předpisu č. 36/1967Sb. ve znění od 01.01.2012 § 12 odst. 1 předpisu č. 37/1967Sb. ve znění od 01.07.2012 § 31a odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3290/2018-189 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 89/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 70 Co 227/2017-101, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 70 Co 227/2017-101 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 233 000 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99 (dále jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 31 C 89/2016-55, žalobu o zaplacení částky 233 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že v posuzovaném řízení se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví, již utrpěl v zaměstnání, s tím, že žalobu v uvedené věci podal 25. 6. 1999 a posuzované řízení v době rozhodování soudu prvního stupně ještě nebylo ukončeno. Žalovaná žalobci dobrovolně poskytla v r. 2008 peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (tehdy v délce 9 let a 1 měsíc) v částce 67 000 Kč. Soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení uzavřel, že délka řízení, která v době jeho rozhodování o věci činila 17 let a 9 měsíců, byla nepřiměřená. 4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně shledal předně existenci nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, jehož délku označil za extrémní. V důsledku této skutečnosti vznikla žalobci nemajetková újma, kterou není možno napravit jinak, než poskytnutím finanční kompenzace. Vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a výši odpovídajícího zadostiučinění vypočetl s odkazem na § 31a odst. 3 uvedeného zákona. S ohledem na délku řízení vzal za základ výpočtu částku 20 000 Kč za rok řízení (první dva roky společně), tj. 1 667 Kč za měsíc, což za 17 let a 9 měsíců činí 335 003 Kč. Takto stanovenou základní částku pak navýšil o 10 % za zvýšený význam řízení pro žalobce a o 5 % za dílčí průtah soudu v období od června 2003 do února 2004, kdy nebyly činěny úkony směřující k ukončení řízení. Přistoupil však také ke snížení částky, a to o 40 % s ohledem na mimořádnou složitost věci, o dalších 30 % za počet stupňů soudní soustavy, před nimiž byl spor řešen, a o dalších 30 % za průtahy přičitatelné žalobci. Posléze uvedl, že výsledná náhrada ve výši 50 250,45 Kč (základní částka 335 003 Kč - 85 %) je již zkonzumována žalovanou vyplacenou částkou 67 000 Kč, takže žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci, přičemž odkázal na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 104 667 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 104 667 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (správně: žalobci) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 21 311 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která měl za správná a úplná. Sám pak dokazování doplnil o zjištění, že posuzované řízení bylo v mezidobí skončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 5. 2017, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2017, avšak bylo proti němu podáno dovolání. 7. Po právní stránce měl odvolací soud za správný závěr, že posuzované řízení je nutno hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož vznikla žalobci zákonem presumovaná nemajetková újma, za niž náleží zadostiučinění v peněžité formě. S ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení i odvolací soud vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení, kterou dále korigoval. Význam posuzovaného řízení zvyšoval pracovněprávní charakter sporu. Na straně druhé přihlédl k tomu, že žalobce v posuzovaném řízení nepostupoval cíleně tak, aby o jeho nárocích z poškození zdraví bylo rozhodnuto co nejdříve. Požadavek na uspokojení konkrétních nároků v žalobě původně vůbec nespecifikoval, k tomu musel být vyzván soudem, a v žalobě a dále v řízení naopak uplatnil požadavky, které s těmito nároky neměly nic společného, řízení o nich však komplikovaly. Odvolací soud dále hodnotil postup orgánů veřejné moci. Nad rámec průtahů zjištěných soudem prvního stupně shledal další ojedinělé průtahy, jež podrobně specifikoval, jinak byl postup soudů konzistentní. Snížení základní částky o 40 % za mimořádnou složitost věci a o dalších 30 % za počet stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo, bylo podle odvolacího soudu nepřípadným dvojím hodnocením téhož, byť i on řízení za složité považoval. Žalobce v něm uplatnil několik nároků a požadavků, k jejichž prokazování muselo být vedeno značně rozsáhlé dokazování, a v průběhu řízení byly kromě toho řešeny i četné záležitosti procesního charakteru. Odvolací soud dále odkázal na konkrétní zmatečná, nejasná a zdlouhavá podání, která ztížila postup v posuzovaném řízení. Závěrem proto odvolací soud základní částku 343 334 Kč navýšil o 10 % za zvýšený význam řízení pro žalobce a o 10 % za dílčí průtahy zaviněné postupem soudu, a naopak ji snížil o 40 % z důvodu mimořádné složitosti řízení a o 30 % za obstrukční aktivity žalobce. Z výsledné částky 171 667 Kč již žalovaná zaplatila 67 000 Kč a zbylo uhradit 104 667 Kč, což je částka, kterou odvolací soud částečnou změnou odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalobci přisoudil. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj nepříznivé potvrzující části výroku I dovoláním. Pokládá v něm celkem sedm otázek, přičemž u pěti z nich se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, v případě zbylých otázek mělo jít o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou. Rozporem s judikaturou žalobce vymezil předpoklad přípustnosti u otázek: zda je možné stanovit základní částku za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bez bližšího odůvodnění a libovolně, což podle žalobce neodpovídá závěrům Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, když žalobce současně považoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za nepřezkoumatelné. Namítal, že modifikace jednotlivých zákonných kritérií nebyla provedena ve stejném poměru, v jakém se tato kritéria podílela na celkové délce řízení, potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 2476/2015. Odvolací soud se měl dle žalobce odchýlit i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Cdo 1710/2012, neboť při hodnocení kritéria složitosti věci nepřihlédl k tomu, že soud nebyl schopen v přiměřené lhůtě zajistit znalce, který by dokázal vypracovat ve věci znalecký posudek. Rozpor s judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp