30 Cdo 3293/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3293/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:30 Cdo 3293/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3293.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 979/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3293/2025-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 733 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 281/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 72 Co 167/2025-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se vůči žalované původně domáhala zaplacení částky 866 895 Kč s příslušenstvím, která sestávala z částky 565 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – pozn. dovolacího soudu), jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016 a v jehož závěru byla žalobkyně pravomocně zproštěna obžaloby (dále jen též „posuzované řízení“), dále z částky 168 333 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a z částky 133 562 Kč odpovídající nákladům, které žalobkyně v posuzovaném řízení vynaložila na svoji obhajobu. Poté, co žalobkyně vzala žalobu ve vztahu k posledně zmíněné náhradě nákladů obhajoby částečně zpět, byl její žalobní požadavek představován zbývající částkou 733 333 Kč s příslušenstvím. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 45 C 281/2023-53, řízení co do částky 133 562 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), ve vztahu ke zbývající částce 733 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). 3. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku I nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti jeho výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka významu vyhlášení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení pro počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního řízení, stejně jako otázka významu následného doručení takového rozsudku poškozenému, tedy otázky, které podle žalobkyně dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. 8. Svým závěrem, podle kterého počátek běhu zmíněné subjektivní promlčecí lhůty připadá u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním na den následující po dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu v přítomnosti jeho právního zástupce (obhájce), tedy v posuzovaném případě na den následující po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 63/2021, k němuž došlo v přítomnosti obhájkyně žalobkyně dne 10. 10. 2022, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť v tento den uvedený rozsudek nabyl právní moci, pročež je pro stanovení uvedeného okamžiku již nerozhodné, kdy byl tento rozsudek žalobkyni též doručen. Poukázat lze v této souvislosti zejména na závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3109/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 969/21, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 440/2022, a ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 893/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 2765/23. Jinak tomu může být pouze za zcela výjimečných okolností, jež se podávají ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 778/24, a podle kterých promlčecí lhůta může v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobné nezákonným trestním stíháním začít běžet až ode dne doručení zprošťujícího rozsudku v případě, nebyl-li zprošťující rozsudek v rozporu s trestním řádem při jeho vyhlášení vůbec odůvodněn. Taková okolnost se však ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (a jakým je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán – srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), nepodává, a ani žalobkyně sama v průběhu řízení žádnou takovou okolností neargumentovala. 9. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil ani tím, že s okamžikem nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku spojil počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty též u nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně odvozovala z nepřiměřené délky trestního řízení. Ustálená judikatura dovolacího soudu totiž v této souvislosti dospěla k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem pravomocného skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení (připadajícím právě na okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno) je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu