30 Cdo 3386/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3386/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3386/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3386.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Privatizace Nájem Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 6, § 10, § 14 předpisu č. 92/1991Sb. § 680 odst. 2, 3 předpisu č. 40/1964Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. čl. 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2973/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3386/2020-371 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 154 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 120/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 15 Co 427/2019-307, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 154 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy spočívající ve znehodnocení majetku (znemožnění v pokračování realizace podnikatelského záměru a v důsledku toho i zmaření vynaložených investic) žalobce v důsledku zásahu do jeho pokojného užívání. Žalobce nabyl na základě schváleného privatizačního projektu a smlouvy č. 3170/94 farmu Dvorce. Privatizační projekt byl schválen dne 24. 3. 1993, smlouva o převodu privatizovaného majetku byla s žalobcem uzavřena dne 24. 6. 1996. Žalobce nenabyl přináležející zemědělské pozemky, proto se v privatizačním projektu počítalo s jejich nájmem, případně pozdějším odkoupením. Žalobce byl nájemcem zemědělských pozemků naposledy na základě nájemní smlouvy ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17, uzavřené na dobu určitou (od 9. 3. 2010 do 31. 12. 2013), a dále na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2011, č. 172N11/17, uzavřené na dobu neurčitou (od 1. 11. 2011). V čl. VII obou smluv bylo výslovně uvedeno, že žalobce je srozuměn s tím, že předmět nájmu může být pronajímatelem převeden na třetí osobu v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003- 513, Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl o určení, že K. E. C. je vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I rozsudku v k. ú. XY. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2012. Žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 C 299/2003-667, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2016, č. j. 8 Co 1099/2015-860, 22 Co 1488/2016. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových proti výše uvedenému usnesení nepodal dovolání. Proti I. O. a M. S. bylo zahájeno trestní stíhání v souvislosti s jejich rozhodnutím o nabytí státního občanství J. C. Trestní stíhání bylo následně zastaveno, avšak Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, rozhodl o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015. Poté bylo trestní stíhání opět zastaveno, přičemž Nejvyšší soud opět usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, rozhodl o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To 224/2017, a jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015. Svědci J.M., Z. Z. a V. M. shodně vypověděli, že se předpokládalo přijetí právní úpravy, na jejímž základě bude umožněna též privatizace zemědělské půdy, která nemohla být privatizována. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 18 C 120/2015-230, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 154 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši, jež bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku (výrok II), a konečně uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 3 140 000 Kč (výrok III). Usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 25. 9. 2018, č. j. 18 C 120/2015-230, tak, že správně zní: „Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 800 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, ve výroku I a II potvrdil, ve výroku III ho změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 62 800 Kč, jinak tento výrok rovněž potvrdil, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč a zastavil odvolací řízení o odvolání žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v návaznosti na to v části výroku rozsudku odvolacího soudu, která je vůči výroku o věci samé akcesorická, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro řešení otázky, zda k založení legitimního očekávání, jakožto specifického majetkového zájmu, který spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy součást pojmu majetek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, odst. 41), vztahujícímu se k užívání majetku nabytému v rámci velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) postačuje obsah privatizačního projektu a rozhodnutí o jeho schválení vládou, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Privatizační projekt je dokumentem určujícím rozsah privatizovaného majetku, jenž podléhá schválení příslušným státním orgánem podle § 10 zákona č. 92/1991 Sb. To vyplývá zejména z § 6 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jenž za privatizovaný majetek považuje výslovně majetek vymezený v privatizačním projektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou, uzavřenou i ve veřejné dražbě, popř. vkladem do akciové společnosti ve smyslu § 14 zákona č. 92/1991 Sb. Privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami. Avšak ani to neodporuje závěru, že privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a že nelze v rámci privatizace převést ji